Isaac Asimov Ani sami bohové
Poněkud obšírné věnování Pominu-li Fantastickou cestu, což bylo románové zpracování filmového scénáře někoho jiného, je tomu už zhruba patnáct let, co jsem naposledy napsal vědeckofantastický román. Ne snad proto, že jsem přestal psát, protože v těch letech jsem psal více než kdy předtím. Nepsal jsem prostě vědeckofantastické romány. Až jsem 24. ledna 1971 na vědeckofantastické konvenci v New Yorku uslyšel veřejný dialog Roberta Silverberga a Lestera del Reye na téma science fiction. Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu - mohl to být jakýkoli izotop a po chvilce váhání řekl: »Plutonium 186.« Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže. Bob však po této demonstraci své vědecké negramotnosti nesvěsil hlavu, nýbrž lhostejně prohodil: »No a co?« »No a nic,« odpověděl jsem. »Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku.« Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo. Musel jsem přemýšlet o nějaké možnosti, která by připustila (nebo aspoň zdánlivě připustila) existenci neexistujícího izotopu, pak o problémech, které by z toho mohly vyplynout, a nakonec o vyřešení těchto problémů. Po určité době jsem si všechno dostatečně připravil, abych mohl konečné začít. Tak jsem začal psát a stalo se něco, co se mi obvykle nestává... Příběh se mi vymkl z rukou a začal se překotně vyvíjet. Nejdřív mě ani nenapadlo, že napíšu román, ale nakonec to tak dopadlo. A protože mě nevědomky inspiroval k napsání románu, o němž jsem (zpočátku) ani nevěděl, že ho píšu, věnuji tuto knihu svému dobrému příteli ROBERTU S1LVERBERGOVI Mimochodem, příběh začíná šestou kapitolou. To není chyba. Mám k tomu své důvody. Tak se dejte do čtení a doufám, že se i pobavíte.
l. Proti hlouposti »To je k ničemu!« vykřikl Lamont zuřivě. »Nikam jsem se nedostal.« Měl zadumaný výraz, který dobře doplňoval jeho hluboce posazené oči a lehce asymetrickou dlouhou bradu. Vypadal zadumaně, i když se mu nejvíc dařilo, a teď se mu příliš nedařilo. Jeho druhý oficiální rozhovor s Hallamem dopadl ještě mnohem hůř než ten první. »Nech toho,« řekl Myron Bronowski klidně. »Stejně jsi tomu nevěřil. Vždyť jsi mi to říkal.« Vyhazoval do vzduchu buráky a když padaly dolů, lapal po nich svými odulými ústy. Nikdy se neminul. »Tím mě nepotěšíš. Ale máš pravdu, nezáleží na tom. Můžu dělat spoustu jiných věcí, a taky budu, a kromě toho teď záleží na tobě. Kdybys tak zjistil...« »To stačí, Pete, všechno jsem už slyšel. Mým úkolem je pouze rozluštit způsob myšlení inteligence, která není lidská.« »Inteligence, která je lepší než lidská. Ty bytosti z paravesmíru se pokoušejí dorozumět.« »To je možné,« povzdechl si Bronowski, »ale zkoušejí to skrze moji inteligenci, o které si někdy myslím, že je lepší než lidská, ale ne zas o moc. Někdy se vzbudím uprostřed noci a přemítám, jestli různé inteligence vůbec dokážou komunikovat; anebo, to když mám za sebou zvlášť špatný den, jestli výraz „různé inteligence" má vůbec nějaký smysl.« »Má,« řekl Lamont vztekle a zřetelně zaťal v kapsách svého pláště pěsti. »Znamená to Hallam a já. Znamená to ten potrhlý dr. Frederick Hallam a já. Jsme různé inteligence, protože když s ním mluvím, on mi nerozumí. Jen mu zrudne ten jeho debilní obličej, najednou má vypoulené oči a ucpané uši. Řekl bych, že mu přestane pracovat mozek, ale nemám žádný důkaz, jestli je jeho mozek vůbec schopen být i v nějakém jiném stavu.« »Takhle hovořit o Otci Elektronové pumpy,« zamumlal Bronowski. »Přesně tak. Věhlasný Otec Elektronové pumpy. Parchant jeden! Jeho příspěvek byl ve skutečnosti minimální. Já to vím.« »Já taky. Už jsi mi to mockrát říkal.« A Bronowski vyhodil do vzduchu další oříšek. Chytil ho. 1
Stalo se to před třiceti lety. Frederick Hallam byl radiochemik s čerstvě dokončenou doktorskou disertací a bez sebemenšího náznaku světobornosti. Světem začala otřásat až skutečnost, že na jeho stole stála zaprášená láhev s činidlem, označená štítkem »Wolframový kov«. Nebyla jeho. Nikdy ji nepoužil. Byla dědictvím jednoho šedivého dne, kdy z jistého dávno zapomenutého důvodu wolfram potřeboval nějaký bývalý laborant. Už to vlastně ani skutečný wolfram nebyl. Skládal se z malých hrudek něčeho, co bylo nyní pokryto silnou vrstvou šedivého, práškovitého kysličníku. Nebylo jej možno použít. Jednoho dne Hallam vstoupil do laboratoře (bylo to přesně 3. října 2070), pustil se do práce, krátce před desátou přestal pracovat, ohromeně pohlédl na láhev a zvedl ji. Byla zaprášená jako vždy, se stejně vybledlým štítkem, ale Hallam vykřikl: »Sakra! Kdo si s tím krucinál hraje?« Takhle to alespoň tvrdil Denison, který tuto poznámku zaslechl a o generaci později ji řekl Lamontovi. Oficiální verze objevu, jak je uvedena v knihách, pomíjí veškerou frazeologii. Člověk má pocit, že Hallam je bystrý chemik, který neustále nastiňuje hlubokomyslné dedukce. Nebylo tomu tak. Hallam nemohl wolfram nijak použít. Byl pro něj úplně bezcenný a jakákoli manipulace s ním pro něj neměla význam. Nenáviděl však zásahy do pořádku na svém stole (jako spousta jiných lidí) a podezíral ostatní, že z čiré zlomyslnosti po takovém zasahování touží. Nikdo tenkrát nepřiznal, že by o tom něco věděl. Benjamin Allan Denison, který zaslechl onu úvodní poznámku, měl kancelář hned přes chodbu a obojí dveře byly otevřené. Zvedl oči a střetl se s vyčítavým Hallamovým pohledem. Neměl Hallama moc rád (nikdo ho neměl moc rád) a v noci se špatně vyspal. V tom okamžiku, jak na to později vzpomínal, se zaradoval, že si má na kom vylít zlost, a Hallam byl skvělý objekt. Když mu Hallam přistrčil láhev k obličeji, Denison se se zřetelným odporem odvrátil. »Proč by mě k čertu měl zajímat tvůj wolfram?« zeptal se. »Proč by měl někoho zajímat? Podívej se na tu láhev a zjistíš, že nebyla dvacet let otevřená. A kdybys na ni nesahal téma špinavýma prackama, viděl bys, že se jí nikdo ani nedotkl.« Hallam pomalu zrudl hněvem. »Poslyš, Denisone, někdo vyměnil obsah. To není wolfram,« řekl se staženým hrdlem. Denison se zlehka, ale zřetelně nadechl. »Jak to ty můžeš vědět?« Z takových drobných nepříjemností a žabomyších sporů se rodí dějiny. V každém případě to byla nešťastná poznámka. Denisonova akademická pověst, počínající stejným datem jako Hallamova, měla mnohem větší váhu; Denison byl mladou nadějí oddělení. Hallam to věděl, ale horší bylo, že to věděl i Denison a nedělal s tím žádné tajnosti. Denisovo »Jak to ty můžeš vědět?« se zcela patrným důrazem na »ty« bylo dostatečnou motivací všeho, co následovalo. Bez toho by se Hallam nikdy nestal největším a nejváženějším vědcem v historii, abych použil přesnou větu, kterou Denison později použil ve svém rozhovoru s Lamontem. Podle oficiální verze přišel Hallam onoho osudného rána do práce, všiml si, že zmizely práškovité šedivé hrudky - a nezanechaly žádný prach ani na vnitřní stěně láhve - a na jejich místě se objevil čistý, železitě šedý kov. Hallam začal samozřejmě pátrat... Ale odložme oficiální verzi stranou. Byl zde Denison. Pokud by se omezil na to, že by vše prostě popřel nebo nad tím pokrčil rameny, Hallam by se určitě zeptal ostatních, případně by ho ta'nevysvětlená událost začala unavovat, odložil by láhev stranou a nechal následující tragédii, ať již mírnou či drastickou (což by záviselo na tom, za jak dlouho by došlo k závěrečnému odhalení, napospas budoucnosti. Hallam by v žádném případě nepřiléval oleje do ohně. Na dotaz »Jak to ty můžeš vědět?«, který ho shodil, však Hal-lam mohl pouze drsně odseknout: »Já ti ukážu, jak to vím.« A poté mu již nic nemohlo zabránit v tom, aby nezacházel do extrémů. Prioritou číslo jedna se stal rozbor kovu v té staré nádobě a Hallamovým hlavním cílem bylo smazat z Denisonova úzkonosého obličeje domýšlivost a z jeho bledých rtů věčný náznak úšklebku. Denison na ten okamžik nikdy nezapomněl, neboť jeho vlastní postřeh přivedl Hallama k Nobelově ceně a jeho uvrhl v zapomnění. Nemohl tušit (a i kdyby, bylo by mu to jedno), že Hallam je nesmírně zarputilý a že díky své prostřednosti má potřebu chránit svoji hrdost, která v té době měla větší úspěch než veškerá Denisonova přirozená brilantnost. Hallam se okamžitě přestěhoval, kam potřeboval. Odnesl svůj kov do oddělení hmotnostní spektrografie. Pro radiačního chemika to bylo přirozené. Znal místní techniky; pracoval s nimi a byl energický. Tak energický, že tato práce měla přednost před projekty mnohem většího významu. Pracovník od spektrografu konečněřekl: »Není to wolfram.« Hallamova široká, smrtelně vážná tvář se stáhla do drsného úsměvu. »Výborně. Řekneme to Chytráku Denisonovi. Napište mi zprávu a...« »Počkejte, pane doktore. Já jsem vám sice řekl, že to není wolfram, ale to neznamená, že vím, co to je.« »Co tím myslíte, že nevíte, co to je?« »Výsledky jsou absurdní.« Laborant se na chvíli zamyslel. »Vlastně nesmyslné. Koeficient náboje a hmotnosti je zcela špatný.« »Špatný v jakém smyslu?« »Je příliš vysoký. To prostě nejde.« »Dobrá,« řekl Hallam. Bez ohledu na to, čím byl motivován, se svými následujícími slovy vydal na cestu k zasloužené, třebaže diskutované Nobelově ceně: »Zjistěte frekvenci charakteristické x-ové radiace a vypočtěte náboj. Hlavně jen neseďte a neříkejte, že něco není možné.« O několik dní později přišel zachmuřený laborant do Hallamovy kanceláře. Hallam nedbal vrásek na jeho tváři - nebyl nikdy přecitlivělý -a zeptal se: »Zjistil jste...« Vrhl zamračený pohled na Denisona, který seděl za stolem ve své laboratoři, a zavřel dveře. »Zjistil jste náboj v jádře?« »Ano, ale není správný.« »Dobře, Tracy. Udělejte to znovu.« »Dělal jsem to už desetkrát. Není správný.« »Pokud jste ovšem provedl měření. Nezahrávejte si s fakty.« Tracy si promnul ucho a řekl: »Musím, pane doktore. Pokud mám brát ta měření vážně, pak to, co jste mi dal, je plutonium 186.« »Plutonium 186? Plutonium 186?« »Náboj je +94. Hmotnost je 186.« »Ale to není možné. Takový izotop neexistuje. Nemůže existovat.« »Vždyť vám to říkám. Ale takové jsou výsledky měření.« »V tom případě zůstává v jádře náboj více než padesáti neutronů. Plutonium 186 nemůže existovat. Nemůžete namačkat devadesát čtyři protony do jednoho jádra s pouhými devadesáti dvěma neutrony a čekat, že jádro zůstane pohromadě třeba pouhou bilióntinu bilióntiny sekundy.« » Vždyť vám to pořád říkám, pane doktore,« řekl Tracy klidně. A pak Hallam přestal přemýšlet. Ztratil se wolfram a jeden z jeho izotopů, wolfram 186, je stálý. Wolfram 186 má v jádře 74 protonů a 112 neutronů. Mohlo by něco změnit dvacet neutronů na dvacet protonů? Samozřejmě že ne. »Objevila se nějaká radioaktivita?* zeptal se Hallam, tápavě hledající východ ze začarovaného kruhu. »Taky mě to napadlo,« řekl laborant. »Ten prvek je stálý. Absolutně stálý.« »V tom případě to nemůže být plutonium 186.« »Vždyť vám to pořád opakuju, pane doktore.« Hallam řekl zoufale: »Dobrá, tak mi to dejte.« Když byl opět o samotě, ohromeně se na láhev zadíval. Nejbližší stálý izotop plutonia je plutonium 240, v němž je zapotřebí 146 neutronů, aby udržely 94 protonů v jakémsi zdání částečné stability. Co mohl dělat? Bylo to nad jeho síly a litoval, že se do toho vůbec pouštěl. Koneckonců ho nyní čekala opravdová práce a s touhle... s touhle záhadou nemel nic společného. Tracy udělal nějakou hloupou chybu, nebo je rozbitý hmotnostní spektrometr, nebo... Tak co s tím? Zapomeň na to! Ale Hallam to nemohl udělat. Denison by se u něho dříve či později zastavil a s typickým provokujícím úsměvem by se na wolfram zeptal. A co by mu na to odpověděl? Mohl by říct: »Není to wolfram, jak už jsem ti jednou řekl.« Denison by se jistě zeptal: »A co to tedy je?« A Hallam by se vystavil zcela nepředstavitelnému výsměchu, jenž by nutně následoval, jakmile by někdo začal tvrdit, že se jedná o plutonium 186. Musel přijít na to, co to je, a musel to udělat sám. Nemohl prostě nikomu věřit. Asi o dva týdny později vtrhl téměř prvotřídně rozzuřený do Tracyho laboratoře. »Neříkal jste mi snad, že ta látka není radioaktivní? « »Jaká látka?« zeptal se Tracy mechanicky, než si vzpomněl. »Látka, kterou jste nazval plutoniem 186,« řekl Hallam. »Ano, byla stálá.« »Asi tak stálá jako váš duševní stav. Jestliže tvrdíte, že není radioaktivní, běžte raději prodávat do železářství.« Tracy se zamračil. »Dobře, pane doktore. Dejte to sem a zkusíme to.« A pak vykřikl: »To mě podrž! Je to radioaktivní. Jenom trochu, ale je. Nevím, jak jsem to mohl přehlédnout.« »A nakolik mám teď věřit těm vašim kecům o plutoniu 186?« Hallam držel celou záležitost pevně v rukou. Záhada se stala tak nepříjemnou, jako by to byla osobní urážka. Ať již ty láhve či jejich obsah vyměnil kdokoli, musel bud opět něco vyměnit, nebo vynalézt nový kov jenom proto, aby z něj udělal blázna. V každém případě byl připraven nenechat svět na pochybách, že problém vyřeší, když musí - a pokud může. Byl zatvrzelý a pustil se do toho s takovou vervou, že nad tím nebylo možno pouze mávnout rukou. Šel navštívit rovnou G.C. Kantrowitsche, který právě dokončoval poslední rok své vlastní pozoruhodné kariéry. Získat Kantrowitschovu pomoc bylo těžké, ale když už se mu to jednou podařilo, brzy se dostavilo ovoce. O dva dny později vpadl Kantrowitsch v záblesku vzrušení do Hallamovy kanceláře: »Dotýkal jste se té látky rukama?« »Skoro vůbec,« odpověděl Hallam. »To je dobře. Raději se tomu vyhněte. Vyzařuje to pozitrony.« »Cože?« »Ty nejenergičtější pozitrony, jaké jsem kdy viděl... A vaše hodnoty radioaktivity té látky jsou příliš nízké.« »Příliš nízké?« »Rozhodně. Ale znepokojuje mě, že výsledek každého mého měření je o maličko větší než ten předchozí.« 6(pokračování) Bronowski nahmatal v objemné kapse svého saka jablko a zakousl se do něj. »Dobrá, zašel jsi za Hallamem a on tě podle očekávání vyhodil. Co dál?« »Ještě jsem se úplně nerozhodl. Ale v každém případě při tom padne na zadek. Už jsem se s ním jednou setkal, před mnoha lety, když jsem sem poprvé přišel. Když jsem si myslel, že to je vynikající člověk. Vynikající člověk... Je to největší lump v dějinách vědy. Přetvořil historii Pumpy, přetvořil ji tady...« a Lamont si poklepal na spánek. »Věří své vlastní fantazii a s chorobnou zuřivostí za ni bojuje. Je to trpaslík s jedinou schopností, přesvědčit ostatní, že je obr.« Lamont vzhlédl k Bronowského širokému a klidnému obličeji, z něhož nyní vyzařovala veselost, a nucené se usmál. »Poslyš, z toho nepojde nic dobrého, a já jsem ti to už říkal.« »Mnohokrát,« souhlasil Bronowski. »Jenom mě rozčiluje, že celý svět...« 2 Peteru Lamontovi byly dva roky, když vzal Hallam poprvé do ruky svůj proměněný wolfram. Když mu bylo dvacet pět, nastoupil s čerstvou doktorskou disertační prací na stanici Pumpa l a zároveň dostal místo na fyzikální fakultě univerzity. Pro mladého muže to byl vynikající úspěch. Stanice Pumpa l sice v záři novějších stanic ztrácela na kráse, ale byla prababičkou všech stanic, celého řetězu, který nyní obepínal planetu, i když veškerá technologie byla pouze několik desítek let stará. Dosud žádný důležitý technologický pokrok se neujal tak rychle a všestranně - a proč by ne? Znamenalo to volnou energii bez omezení a bez problémů. Byla to mikulášská nadílka a Aladdinova lampa pro celý svět. Lamont sem nastoupil proto, aby se mohl věnovat problémům nejvyšší teoretické abstrakce, a zároveň ho zajímal úžasný příběh vývoje Elektronové pumpy. Nebyla dosud popsána ve své komplexnosti nikým, kdo by opravdu rozuměl jejímu teoretickému principu (pokud se mu dalo porozumět) a kdo by byl schopen vysvětlit složitost problému široké veřejnosti. Hallam pro jistotu sám napsal řadu článků pro populární sdělovací prostředky, které však nepředstavovaly ucelenou, logickou historii - něco, co Lamont toužil doplnit. Začal Hallamovými články a jinými publikovanými ohlasy - tedy oficiálními dokumenty - a přes ně se dostal až k Hallamově světobornému postřehu, který byl často nazýván Velkým prohlédnutím (vždy s velkým písmenem). Poté, co si Lamont uvědomil své rozčarování, začal samozřejmě pátrat hlouběji a v mysli se mu zrodila otázka, zda Hallamův velký postřeh byl opravdu jeho vlastním postřehem. Bylo to předneseno na konferenci, která znamenala skutečný počátek Elektronové pumpy, ale když konference skončila, bylo nesmírně obtížné zjistit podrobnosti jejího průběhu a zcela nemožné získat zvukový záznam. Lamont začal mít nakonec podezření, že nejasnost stop z doby konání konference není úplně náhodná. Důvtipným spojením několika podrobností vznikla logická pravděpodobnost, že jistý John F. X. McFarland prohlásil něco velmi podobného rozhodující formulaci, kterou vyslovil Hallam - a že tak učinil dříve než Hallam. Lamont šel McFarlanda navštívit. V oficiální zprávě nebyl ten-to muž vůbec uveden a nyní se zabýval výzkumem horní vrstvy atmosféry se zvláštním zřetelem na sluneční vítr. Nebyla to příliš vznešená práce, ale měla svá privilegia a přece jen co do činění s účinky Pumpy. McFarland se nepochybné vyhnul tomu, aby upadl do zapomnění jako Denison. Vlídně Lamonta přijal a byl ochoten hovořit o čemkoli, kromě událostí na oné konferenci. Že si prostě nevzpomíná. Lamont naléhal a uváděl důkazy, které shromáždil. McFarland vytáhl dýmku, naplnil ji, důkladně si prohlédl její obsah a se zvláštní cílevědomostí prohlásil: »Nechci si vzpomenout, protože na tom nezáleží, věřte mi. Dejme tomu, že bych si činil nárok na to, že jsem něco řekl. Nikdo by tomu nevěřil. Vypadal bych jako idiot a megaloman.« »A Hallam by se postaral o to, abyste šel do důchodu.« »To netvrdím, ale myslím, že by mi to stejně nijak neprospělo. Tak jaký je v tom rozdíl?« »Jde o historickou pravdu!« vykřikl Lamont. »To je hloupost. Historická pravda je, že Hallam se nikdy nevzdával. Nutil všechny k výzkumům, ať chtěli či ne. Nebýt jeho, tak by ten wolfram nakonec explodoval a vyžádalo by si to kdovíkolik obětí. Třeba by se už neobjevil žádný další vzorek a my bychom nikdy neměli Pumpu. Hallam si zasluhuje uznání, i kdyby si uznání nezasluhoval, a pokud je to nesmysl, je mi líto, protože historie je nesmysl.« Lamont nebyl s odpovědí spokojen, ale co mohl dělat, když McFarland už nic víc neřekl. Historická pravda! Částí historické pravdy, která zřejmě stála mimo veškerou pochybnost, bylo, že »Hallamův wolfram« (jak byl podle historického zvyku nazýván) se proslavil díky radioaktivitě. Nezáleželo na tom, jestli to byl či nebyl wolfram, jestli ho někdo vyměnil či ne, dokonce ani jestli to byl nebo nebyl neexistující izotop. Vše pohltil úžas nad něčím, co vykazovalo stále intenzivnější radioaktivitu za podmínek, které vylučovaly možnost jakéhokoli radioaktivního kolapsu, v jakémkoli počtu do té doby známých kroků. Po chvíli se ozval Kantrowitsch: »Radši bychom ho měli rozdrtit. Jestliže ho necháme ve větších hrudkách, vyprchá, nebo exploduje, nebo obojí, a zamoří to půlku města.« Tak byl wolfram rozdrcen a oddělen a nejprve smíchán s obyčejným wolframem a pak, jakmile se při své přeměně začal stávat radioaktivním, byl smíchán s grafitem, který má nižší průřez radiace. Ani ne dva měsíce poté, co Hallam zaregistroval změnu obsahu láhve, Kantrowitsch ve zprávě redaktorovi Nuclear Reviews, s Hallamem jako spoluautorem, oznámil existenci plutonia 186. Tracy tedy obhájil své původní tvrzení, ale jeho jméno nebylo ani teď, ani později uvedeno. Hallamův wolfram postupně nabýval na důležitosti a Denison si začal uvědomovat změny, které z něho nakonec učinily vědeckou mrtvolu. Existence plutonia 186 znamenala poměrně velký problém. Ale mnohem horší byla jeho počáteční stálost a nepochopitelně rostoucí radioaktivita. Byla svolána konference, jež se mela tímto problémem zabývat. Předsedal jí Kantrowitsch, což byla zajímavá historická událost, protože to bylo v historii Elektronové pumpy naposledy, co takovému důležitému setkání nepředsedal Hallam. Kantrowitsch o pět měsíců později zemřel a tím zmizela ze světa jediná osobnost, která měla dostatečnou prestiž, aby udržela Hallama na uzdě. Jednání bylo mimořádně neplodné, dokud Hallam nevyhlásil své Velké prohlédnutí, ale podle Lamontovy rekonstrukce došlo ke skutečnému obratu během polední přestávky. McFarland, o kterém není v oficiální zprávě žádný záznam, přestože byl uveden na seznamu účastníků, tehdy řekl: »Poslyšte, chce to trochu fantazie. Dejme tomu, že...« McFarland hovořil s Diderickem van Klemensem a van Klemens si to jakýmsi vlastním těsnopisem ve zkratce poznamenal. Než se to Lamontovi podařilo vypátrat, byl van Klemens dávno mrtev, a přestože jeho samotného van Klemensovy poznámky přesvědčily, musel připustit, že bez dalších důkazů moc přesvědčivé nebyly. A navíc nebylo možno nijak dokázat, že Hallam tu poznámku zaslechl. Lament by na to dal krk, ale ani to nebyl uspokojivý důkaz. Dejme tomu, že by se to Lamontovi podařilo dokázat. Mohlo by to zchladit Hallamovu nechvalně známou domýšlivost, ale sotva by to otřáslo jeho postavením. Mohla by se objevit námitka, že Mc-Farlandova poznámka byla pouhou fantazií. Avšak Hallam v ní spatřil něco více. A byl ochoten postavit se do čela skupiny, vydat oficiální prohlášení a riskovat, že se stane terčem posměchu. McFarlanda by jistě ani ve snu nenapadlo, že by se jeho »trocha fantazie« mohla dostat do oficiálního zápisu. Lamont by mohl oponovat, že McFarland byl velice známý jaderný fyzik, který mohl ztratit svoji pověst, kdežto Hallam byl mladý radiochemik, který mohl v oblasti jaderné fyziky prohlásit cokoli a jako neodborníkovi mu to mohlo projít. Podle oficiálního zápisu řekl Hallam toto: »Pánové, nikam jsme se nedostali. Dovoluji si proto vyjádřit svůj názor, ne snad proto, že by nutně musel dávat smysl, ale proto, že je to menší nesmysl než cokoli jiného, co jsem tady slyšel... Máme co do činění s plutoniem 186, látkou, která nemůže existovat či být ani na okamžik izolovanou stálou látkou, pokud přírodní zákony vesmíru mají vůbec nějakou platnost. To však znamená, že jako stálá látka nepochybně existuje a především musela existovat, a musela existovat především v místě nebo čase či za podmínek, kdy přírodní zákony vesmíru byly jiné než dnes. Řečeno na rovinu, látka, kterou studujeme, vůbec nepochází z našeho vesmíru, ale z nějakého jiného - protilehlého či paralelního vesmíru. Říkejte tomu, jak chcete. Jakmile byla zde - a já netvrdím, že vím, jak se sem dostala - zůstala i nadále stálá a důvodem podle mě bylo to, že si přinesla zákony svého vlastního vesmíru s sebou. Skutečnost, že pomalu začala být radioaktivní a posléze stále radioaktivnější, zřejmě znamená, že zákony našeho vlastního vesmíru pronikly do její podstaty, pokud chápete, co tím myslím. Upozorňuji na to, že v době, kdy se objevilo plutonium 186, zmizel vzorek wolframu, tvořený několika stálými izotopy včetně wolframu 186. Je možné, že zmizel do paralelního vesmíru. Logicky lze koneckonců předpokládat, že výměna hmoty je jednodušší než jednosměrný přenos. V paralelním vesmíru může být wolfram 186 stejně anomální jako plutonium 186 zde. Zpočátku to může být stálá látka, která pomalu nabývá stále větší radioaktivity. Může v paralelním vesmíru sloužit jako zdroj energie, stejně jako plutonium 186 tady.« Posluchači museli naslouchat značně ohromeni, protože není zaznamenáno žádné přerušení, alespoň ne až do poslední výše uvedené věty, kdy se Hallam zřejmě odmlčel, aby nabral dech nebo aby se podivil své vlastní troufalosti. Někdo z publika (pravděpodobně Antoine-Jerôme Lapin, neboť nahrávka není zřetelná) se dotázal, zda si profesor Hallam myslí, že nějaká inteligentní bytost v paravesmíru provedla zmíněnou výměnu úmyslně, aby získala zdroj energie. Výraz »paravesmír«, vzniklý zřejmě zkrácením výrazu »paralelní vesmír«, se tímto způsobem dostal do obecného jazyka. Při Lapinově dotazu bylo použití tohoto výrazu poprvé zaznamenáno. Chvíli bylo ticho a pak Hallam odvážněji než kdy předtím řekl (a to byla podstata Velkého prohlédnutí): »Ano, myslím že ano, a domnívám se, že zdroj energie nemůže mít praktický význam, dokud vesmír a paravesmír nebudou spolupracovat, každý na jedné polovině pumpy, převádějící energii od nich k nám a od nás k nim a využívající rozdílu v přírodních zákonech obou vesmírů.« Hallam adoptoval slovo »paravesmír« a přivlastnil si je. Navíc jako první použil v této souvislosti slovo »pumpa« (od té doby vždy s velkým písmenem). V oficiální zprávě je patrná snaha vyvolat dojem, že Hallamův názor způsobil okamžitě oheň na střeše, ale není to pravda. Ti, kteří byli ochotni o něm vůbec diskutovat, se spokojili pouze s tvrzením, že to je zábavná spekulace. Zvláště Kantrowitsch neřekl ani slovo. To bylo pro Hallamovu kariéru rozhodující. Hallam by sám stěží dotáhl do konce teoretické a praktické důsledky své vlastní hypotézy. Byl sestaven potřebný tým. Ale nikdo z jeho členů se s hypotézou dlouho otevřeně neztotožňoval, až bylo příliš pozdě. V době, kdy úspěch byl nabíledni, veřejnost jej začala považovat za úspěch Hallamův, pouze Hallamův. Pro celý svět to byl Hallam, pouze Hallam, kdo jako první objevil onu látku, kdo dospěl k Velkému prohlédnutí a byl tudíž i otcem Elektronové pumpy. A tak byly v různých laboratořích lákavě umístěny hrudky wolframového kovu. V jednom případě z deseti se přenos uskutečnil a byly vyrobeny nové zásoby plutonia 186. Jiné prvky, použité jako návnada, byly odmítnuty... Ale kdekoliv se objevilo plutonium 186 a ať jej do ústřední výzkumné organizace zabývající se tímto problémem přinesl kdokoliv, pro veřejnost to bylo pouze další množství »Hallamova wolframu«. A byl to opět Hallam, kdo dokázal veřejnosti nejúspěšněji vysvětlit některé aspekty své teorie. Ke svému vlastnímu překvapení (jak později přiznal) zjistil, že je obratný spisovatel, a využíval popularizace. Úspěch má navíc určitou setrvačnost a veřejnost nepřijímala informace o projektu od nikoho jiného než od Hallama. V dosud slavném článku v týdeníku North American Sunday Tele-Times Weekly napsal: »Nedokážeme říci, kolika různými způsoby se zákony paravesmíru liší od našich, ale s určitou jistotou se můžeme domnívat, že silná jaderná interakce, jež je nejsilnější známou silou v našem vesmíru, je v paravesmíru dokonce ještě silnější, snad stokrát silnější. To znamená, že protony se proti své vlastní elektrostatické přitažlivosti udrží pohromadě snadněji a že jádro vyžaduje k vytvoření stability méně neutronů. Plutonium 186, v jejich vesmíru stálé, obsahuje příliš mnoho protonůči příliš málo neutronů, aby bylo stálé u nás, kde probíhá méně účinná interakce. Jakmile se plutonium 186 objeví v našem vesmíru, začne vyzařovat pozitrony, přičemž uvolňuje energii, a s každým emitovaným pozitronem se v jádru přemění jeden proton v neutron. Nakonec se dvacet protonů v jádře přemění na neutrony a z plutonia 186 se stane wolfram 186, který je podle zákonů našeho vlastního vesmíru stálý. V tomto procesu se z každého jádra vyloučí dvacet pozitronů, které narazí na dvacet elektronů, spojí se s nimi a tím je zruší, přičemž se uvolní další energie, takže s každým jádrem plutonia 186, které je k nám posláno, přichází náš vesmír o dvacet elektronů. Současně je wolfram 186, který vstupuje do paravesmíru, z přesně opačného důvodu nestálý tam. Podle zákonů paravesmíru má příliš mnoho neutronů nebo příliš málo protonů. Atomy wolframu 186 začnou vyzařovat elektrony, přičemž neustále uvolňují energii, a s každým emitovaným elektronem se přemění jeden neutron v proton, až se z nich nakonec stane opět plutonium 186. S každým jádrem wolframu 186, poslaným do paravesmíru, k němu přibude dvacet elektronů. Cyklus plutonium - wolfram může probíhat nekonečně z vesmíru do paravesmíru a zpět a přitom postupně oběma vesmírům poskytovat energii, s čistým vedlejším účinkem přenosu dvaceti elektronů z našeho vesmíru do paravesmíru na každé jádro v cyklu. Obě strany tak mohou získávat energii z jakési Mezivesmírné elektronové pumpy.« Převedení této teorie do praxe a samotné zřízení Elektronové pumpy jako efektivního zdroje energie proběhlo s neuvěřitelnou rychlostí a každá fáze úspěchu zvyšovala Hallamův věhlas. 3 Lament neměl nejmenší důvod pochybovat o podstatě tohoto věhlasu a když v souvislosti se zamýšlenou historií poprvé požádal Hallama o delší interview, obdivoval ho téměř jako hrdinu (tato vzpomínka ho později uváděla do rozpaků a pokusil se ji - s určitým úspěchem - vymazat ze své mysli). Hallam nevypadal nepřístupně. Jeho vážnost na veřejnosti dosáhla během třiceti let tak závratné výše, že by se někdo mohl podivit, proč mu neteče krev z nosu. Fyzicky zestárl velice impozantně, ne-li půvabně. Těžkopádnost jeho těla mu dodávala vzezření obřadné důležitosti a měl-li snad v obličeji hrubé rysy, byl jim schopen dát výraz jakési intelektuální vyváženosti. Ještě pořád rychle brunátněl a jeho snadno zranitelná ješitnost se stala příslovečnou. Hallam si před Lamontovým příchodem prohlédl několik stručných informací. Řekl: »Vy jste dr. Peter Lamont. Slyšel jsem, že se úspěšně zabýváte parateorií. Vzpomínám si na váš referát. Bylo to o parafúzi, viďte?« »Ano.« »Dobrá, připomeňte mi to. Vyprávějte mi o tom. Samozřejmě zcela přirozeně, jako byste hovořil s laikem. Koneckonců,« pousmál se, »v určitém směru laik jsem. Jsem pouhý radiochemik a žádný velký teoretik, pokud nechcete počítat těch pár konceptů.« Lamont to tenkrát pochopil jako přímočaré konstatování a rozhovor zřejmě nebyl tak odporně blahosklonný, jak tvrdil později, když na něj vzpomínal. Hallam však použil, jak si Lamont později uvědomil či aspoň tvrdil, svou typickou metodu: uchopit podstatu práce, kterou vykonali jiní. Poté dokázal s příslušnou vážností o předmětu živě hovořit, aniž by zacházel do přílišných podrobností či do podrobností vůbec. Mladší Lamont se však tehdy cítil polichocen a okamžité se nechal unést onou výřečnou horlivostí, kterou člověk prožívá, když vysvětluje své vlastní objevy: »Nemůžu říct, že bych toho udělal mnoho, pane doktore. Odvozování přírodních zákonů paravesmíru - parazákonů - je komplikovaná záležitost. Nemáme téměř nač navázat. Začal jsem tím málem, co víme, a nepřijímal žádná nová východiska, pro která nemáme důkazy. Je zřejmé, že při silnější nukleární interakci by fúze malých jader probíhala snadněji.« »Parafúze,« řekl Hallam. »Ano. Vtip spočíval ve výpočtu podrobností. Implikovaná matematika poněkud nedostačovala, ale po provedení několika transformací začalo problémů ubývat. Ukázalo se například, že hydrid lithia může být v paravesmíru podroben katastrofické fúzi při teplotách o čtyři řády nižších než zde. K explozi hydridu lithia v našem vesmíru je zapotřebí teploty štěpení atomové bomby, kdežto v paravesmíru by to provedla takříkajíc nálož dynamitu. Možná, že hydrid lithia by mohl být v paravesmíru odpálen pouhou sirkou, ale není to moc pravděpodobné. Nabídli jsme jim hydrid lithia, neboť nukleární pohon by pro ně mohl být přirozený, ale nechtějí se ho ani dotknout.« »Ano, já vím.« »Připadá jim to zřejmé příliš riskantní; jako použití nitroglycerinu po tunách do raketových motorů -či něco horšího.« »Výborně. A píšete taky historii Pumpy.« »Nic oficiálního, pane doktore. Až budu mít hotový rukopis, dovolil bych si vás požádat, abyste si jej přečetl - abych mohl využít vašich hlubokých znalostí z této oblasti. Vlastně bych rád využil některých vašich vědomostí hned nyní, pokud máte trochu času.« »Můžu si ho udělat. A co byste chtěl vědět?« zasmál se Hal-lam. Bylo to naposled, co se v Lamontově přítomnosti smál. »Vývoj výkonné a praktické Pumpy proběhl nesmírně rychle, pane profesore,« začal Lamont. »Jakmile byl projekt Pumpy...« »Projekt Mezivesmírné elektronové pumpy,« opravil ho Hal-lam, stále ještě s úsměvem. »Samozřejmě,« řekl Lamont a odkašlal si. »Použil jsem pouze populární název. Jakmile byl projekt zahájen, velice rychle a bez zbytečného mrhání byly vyvinuty technické podrobnosti.« »Máte pravdu,« řekl Hallam s náznakem samolibosti. »Lidé mi chodili říkat, že energický postup a podnětný směr bádání byl mojí zásluhou, ale ve své knize to dvakrát zdůrazňovat nemusíte. Faktem je, že se na projektu podílelo nesmírně mnoho talentů, a já bych nechtěl, aby skvělé výkony jednotlivců byly zastíněny jakýmkoli zveličováním mé role.« Lamont trochu rozzlobeně zavrtěl hlavou. Zdálo se mu, že sem ta připomínka nepatří. Řekl: »Tohle nemám vůbec na mysli. Mám na mysli inteligenci té druhé strany - paralidi, abych použil populárního termínu. Oni to začali. Objevili jsme je po první přeměně plutonia na wolfram; oni nás však objevili dřív, aby mohli provést přeměnu, a pracovali s čistou teorií; z návodu, který nám dali, nic neměli. A poslali nám tu kovovou fólii...« Z Hallamovy tváře se vytratil úsměv, již natrvalo. Zamračil se a pomalu řekl: »Ty symboly nebyly nikdy rozluštěny. Ani jeden z nich...« »Geometrické obrazce ano, pane doktore. Prohlédl jsem si je a je zcela jisté, že měli na mysli mechanismus Pumpy. Mám pocit, že...« Hallam zlostně odstrčil židli, až zaskřípala. »Nechme toho, mladíku,« řekl. »My jsme tu práci udělali, ne oni.« »To ano... ale copak není pravda, že oni...« »Že co?« Lamont si nyní začal uvědomovat bouři emocí, kterou vyvolal, ale nechápal její příčinu. Nejistě pokračoval: »Že jsou inteligentnější než my... že tu opravdovou práci udělali oni. O tom snad není pochyb, pane doktore.« Hallam, rudý v obličeji, se těžce zvedl. »Je zde plno pochyb,« vykřikl. »Nechci tu žádnou mystiku. Je jí už příliš. Podívejte se, mladíku,« přiblížil se ke stále ještě sedícímu a zcela užaslému Lamontovi a zahrozil mu tlustým prstem, »jestliže ta vaše historie bude napsána tak, jako bychom byli loutkami v rukou paralidí, tahle instituce ji nebude publikovat. A podle mě by neměla být publikována vůbec. Nechci, aby lidstvo a jeho inteligence byly degradovány, a nechci, aby paralidé vystupovali v roli bohů.« Lamontovi nezbývalo než odejít. Zmatený, naprosto vyvedený z míry, že vyvolal nepříjemnou atmosféru, a přitom chtěl projevit pouze dobrou vůli. A pak zjistil, že jeho historické zdroje náhle vysychají. Ti, kteří ještě před týdnem byli ochotni hovořit, si nyní na nic nevzpomínali a neměli čas na další rozhovory. Lamonta to nejprve popudilo a pak v něm začal pomalu hlodat vztek. Začal se na všechny své materiály dívat z nového úhlu a tam, kde se dříve pouze vyptával, nyní naléhal a byl neodbytný. Pokaždé, když při úředním styku narazil na Hallama, byl Hallam zamračený a přehlížel ho a Lamont se na něj naopak začal dívat pohrdavě. Čistým výsledkem bylo, že Lamont si začal uvědomovat, že jeho prvotní profese parateoretika pomalu končí, a zaměřil se důkladněji než kdy předtím na svou druhou profesi historika vědy.
