ISAAC ASIMOV
Povídky
PAŠTIKA Z HUSÍCH JATER
Nemohl bych vám prozradit, jak se doopravdy jmenuju, i kdybych chtěl, a za daných okolností vlastně ani nechci.
A protože navíc nejsem ani nijak zvláštní psavec - pokud nepočítám články, které obstojí ve vědeckém časopise - poprosil jsem Isaaka Asimova, aby to sepsal za mě.
Zvolil jsem si ho z několika důvodů. Za prvé je biochemik, a tak dokáže pochopit když už ne všechno, tak alespoňčást z toho, co mu řeknu. A za druhé taky umí psát - nebo mu přinejmenším otiskli už dost románů a povídek, což to může, ale taky nemusí, potvrzovat.
Nejdůležitější však je, že to, co napíše, může otisknout v některém vědecko-fantastickém časopise a že už napsal dva články o thiothymolinu. To je přesně, co potřebuju - důvody objasním později.
Nejsem první, kdo měl tu čest setkat se s Husou. Ta přísluší Ianu Angusovi MacGregorovi z Texasu, farmáři a pěstiteli bavlny, kterému Husa patřila, než se stala vládním majetkem. (Jména, místa i časové údaje jsem po zralé úvaze změnil. Nikomu se nemůže podařit jejich prostřednictvím něco zjistit. Takže s tím raději neztrácejte čas.)
MacGregor držel husy nejspíš proto, že se živí plevelem, a ne bavlnou. Když se na to podíváme jeho očima, měl prostě automatické odplevelovače, které samy tankovaly, navíc vyráběly vejce a peří a kromě toho v poměrně krátkých intervalech husí pečeni.
Asi tak do léta 1955 poslal ministerstvu zemědělství rovný tucet dopisů, v nichž žádal informace, jak vysedět husí vejce. Z ministerstva mu poslali všechny brožurky, co byly po ruce a týkaly se alespoň z dálky předmětu jeho zájmu, ale MacGregorovy dopisy byly čím dál rozčilenější a pořád víc se hemžily narážkami na jeho přátelství s texaským kongresmanem ve Washingtonu. A tak jsem se jako zaměstnanec ministerstva zemědělství dostal s celou záležitostí do styku. Mám obstojné vzdělání v oboru zemědělské chemie a krom toho vím sem tam něco o fyziologii obratlovců. (Neradujte se. Jestli si myslíte, že se domáknete mé totožnosti z těchto faktů, jste na omylu.)
Vzhledem k tomu, že jsem měl v červnu 1955 jet na nějaké symposium do San Antonia, poprosil mě šéf, abych se na MacGregorově farmě zastavil a mrknul se, jak by se mu dalo pomoct. Služba veřejnosti je přece naším úkolem a navíc nám konečně napsal i MacGregorův kongresman.
Tak jsem se 17. července 1955 seznámil s Husou.
Tedy nejdřív jsem se seznámil s MacGregorem. Byl to vysoký chlap, asi tak padesátiletý, s obličejem plným vrásek a podezíravosti. Prošel jsem s ním všechny rady, které jsme mu poslali, vysvětlil mu, co jsou to inkubátory, jak důležitá jsou stopová množství některých prvků v potravě, zmínil se o nejnovějších poznatcích o vitaminu E, kobalaminech, používání antibiotik jako přísad.
Jen vrtěl hlavou. Zkoušel už všechno, ale housata ne a ne se líhnout.
Co, sakra, jsem měl víc dělat? Jsem jen státní úředník a ne archanděl Gabriel. Zkusil už všechno, co jsem mu mohl poradit, a jestliže se housata ani přesto nechtěla líhnout, tak se s tím nedalo nic dělat. Nakonec jsem se pro jistotu zdvořile optal, jestli by bylo možné ty husy vidět, vlastně jen aby mi později nikdo nemohl vyčítat, že jsem na něco zapomněl.
„To nejsou husy, pane. Je to jen jedna husa," řekl.
„Můžu se tedy podívat na tu jednu husu?" zeptal jsem se.
„To snad ani nestojí za to."
„Co se dá dělat, víc už vám pomoct nemůžu. Jestli je to jen jedna husa, tak s ní prostě není něco v pořádku. Ale proč si lámete hlavu s jednou husou? Raději ji snězte."
