Pohádka o třech princích
Byl jednou jeden král jménem Hilderik, a ten vládl maličkému království zvanému Mikrometrika. Nebylo to bohaté království, ani příliš mocné, bylo však šťastné, protože Hilderik patřil k těm vladařům, kteří milují svůj lid a jsou jím na oplátku milováni.
Vzhledem k tomu, že Mikrometrika byla tak malá a chudá, nepokoušel se král dobýt okolní králov-ství, a těm zase - protože byla tak malá a chudá - nestála za dobývání. V důsledku toho vládl v království klid a mír.
Krále Hilderika samozřejmě jeho chudoba nijak netěšila. Palác měl docela maličký a byl nucen po-máhat na zahradě, zatímco jeho žena Ermentruda v kuchyni. Jedna věc je však v jejich neštěstí utěšovala. Měli hojnou zásobu synů.
Jednoho dne se totiž stalo, že královna poprvé porodila. Celé království by se bylo radovalo - jenže královna to přehnala. Povila trojčata. Chlapečky.
„Jejda, jejda," pronesl král Hilderik ustaraně. „Jak máme rozhodnout, který z nich bude vládnout?"
„Možná," řekla královna Ermentruda a pyšně pohlédla na svá nově nabytá trojčata, „bychom je moh-li nechat vládnout všechny tři."
Král Hilderik potřásl hlavou. „Nemyslím, lásko má. Království je sotva dost veliké pro jednoho vládce. Když budeme mít tři, všechny země kolem se nám budou smát. A navíc: co když se ti tři nebudou moci dohodnout? Náš lid by byl nešťastný, kdyby se mu králové hádali."
„Dobrá," pokývla královna, „rozhodneme se tedy, až vyrostou."
Tři synové rostli do výšky, síly a krásy, a rodiče je měli rádi všechny tři stejně. Dohlíželi na to, aby všichni tři pilně studovali a byli tak v pravou chvíli připraveni na roli vladaře.
Přestože při studiu všichni zdárně prospívali, brzy se ukázalo, že to nejsou jednovaječná trojčata. Li-šili se jak vzhledem, tak i vkusem a zálibami.
Jeden z princů byl větší a silnější než ostatní. Tak mu začali říkat Primus, což v pradávném a posvát-ném jazyce království znamenalo „číslo jedna".
Když zrovna nestudoval, cvičil a trénoval si svaly. Uměl zvedat těžká závaží, ohýbat tlusté železné pruty a rozlousknout holýma rukama kokosový ořech. Každý v království obdivoval jeho sílu a říkal si, že kdyby se stal králem, země by byla v bezpečí.
Další syn nebyl tak vysoký ani silný jako princ Primus, a tak se mu začalo říkat Sekundus, což v tomtéž pradávném a posvátném jazyce znamenalo „číslo dvě."
Princ Sekundus neměl tak mohutné svaly jako princ Primus, ale když zrovna nestudoval, cvičil se v zacházení se zbraněmi. Dokázal dohodit oštěpem dál než kdokoli jiný v království a také byl zdaleka nej-lepším lučištníkem. V souboji mečem proti němu nikdo neobstál, a na koni jezdil zcela dokonale.
Každý v království jeho obratnost obdivoval a říkal si, že kdyby se stal králem, země by také byla v bezpečí.
Zbývající syn byl také slušně vysoký a silný, ne však tolik jako jeho bratři, a tak se mu dostalo jména Tertius, to jest „číslo tři".
Princ Tertius studoval ještě lépe než jeho bratři, nebavilo jej však vzpírat závaží ani házet oštěpem. Když nestudoval, psal milostné básně a dokázal je příjemným hlasem zpívat. Také přečetl spoustu knih.
Mladé dámy z království považovaly básně prince Tertia za velkolepé. Všichni ostatní však případ-ného krále - básníka nepovažovali za toho, kdo by zajistil zemi bezpečí. Proto byli rádi, že jsou tu ještě dva další, silnější princové, z nich bude možno vybrat budoucího monarchu.
