ISAAC ASIMOV
KONEC VĚČNOSTI ISAAC ASIMOV
KONEC VĚČNOSTI
Boskovice 1993
Isaac Asimov: The End of Eternity Copyright © 1955 by Isaac Asimov All rights reserved. Published by arrangement with Bantam Books, New York.
Translation copyright © 1993 by Zdeněk Volný Cover art copyright © 1993 by Karel Soukup Digitizing copyright © 2003 by Expres Printed and bound by Zlínské tiskárny, a.s., Zlín - Kudlov
Vydáno se souhlasem nakladatelství Bonus Press.
ISBN 80-85834-02-2
Věnováno Horaci L. Goldovi
1. kapitola Provozní technik Andrew Harlan vstoupil do kabiny tvarem připomínající čajník. Měla dokonale oblé tvary a byla zapuštěná do svislé šachty utvářené řídkou konstrukcí z kovových tyčí, která se ztrácela v podivném mihotavém oparu šest stop nad jeho hlavou. Harlan nastavil na pří-strojích příslušné hodnoty a přitáhl k sobě startovací páčku, která sklouzla jako po másle. Kabina se ani nehnula. Harlan to také neočekával. Nemyslel si, že se kabina rozjede, ať nahoru nebo dolů, doleva či doprava, dopředu nebo dozadu. Prostor mezi tyčemi konstrukce se však rozplynul v šedavé prázdnotě na dotek pevné, a přece zcela nehmotné. Pocítil, že se mu mírně zvedl žaludek, a že ho přepadá lehká závrať, nikdy se úplně nezbavil ner-vozity. Známé pocity mu prozrazovaly, že se všechno, co kabina obsahovala - včetně jeho samého - řítí Věčností kupředu. Do kabiny vkročil v 575. století ze sekce, do níž jej přidělili před dvěma lety. Tehdy bylo 575. století nejvzdálenější budoucnos-tí, kam se kdy v životě vypravil. Nyní se hnal vzhůru až do 2456. století. Za normálních okolností by se při takové představě necítil úplně ve své kůži. Jeho rodné století se ztrácelo hluboko dole. Narodil se totiž v 95. století. Toto století charakterizoval přísný zákaz atomové energie, mírná obliba venkovských usedlostí a používání přírodního dřeva jako stavebního materiálu. Téměř do všech ostatních století exportovalo různé druhy lihovin a importovalo jetelové semínko. Ačkoli se Harlan do svého 95. století již nikdy nevrátil od okamži-ku, kdy se jako patnáctiletý podrobil speciálnímu výcviku a stal se Začátečníkem, pokaždé se cítil takhle daleko od „domova" mírně nesvůj. V 2456. století se bude nacházet od svého rodiště téměř 2400 století, a to už je pořádná vzdálenost i pro otrlého příslušníka Věčnosti. Tak by to cítil za obvyklých okolností. Jenže v téhle chvíli se Harlan nacházel v tak mizerném rozpolo-žení, že se nedokázal soustředit na nic jiného než na dokumenty, které jej tížily v kapse, a na svůj plán, který mu zatěžkával duši. Byl mírně vyděšený, trochu napjatý a taky malounko zmatený. Jeho ruka se sama natáhla a zastavila kabinu ve správném stole-tí. Bylo téměř nemyslitelné, že Provozního technika něco znervóz-ňuje. Vychovatel Yarrow jim kdysi kladl na srdce: „Provozní technik se musí především oprostit od jakékoli citové závislosti. Změny Skutečnosti, které vyvolává, mohou ovlivnit ži-votní osudy padesáti miliard lidí. A z toho milión nebo víc je posti-ženo tak drastickým způsobem, že je můžeme pokládat za úplně nové osobnosti. Za těchto okolností jsou emocionální postoje znač-nou nevýhodou." Harlan prudce potřásl hlavou a zaplašil z mysli vzpomínku na suchý hlas svého učitele. Tehdy ho ani ve snu nenapadlo, že právě on bude mít k něčemu takovému sklony. Jenže od emocí se prostě oprostit nedokázal. Nelámal si hlavu pro padesát miliard lidí. Co mu, k času, bylo do padesáti miliard lidí? Staral se jen o jednoho člověka. O jednoho jediného. Uvědomil si, že kabina už stojí, a po nepatrné chvilce, kterou mu trvalo, aby zase nabyl chladné, neosobní vyrovnanosti Provoz-ního technika, vystoupil ven. Samozřejmě vyšel z jiné kabiny, než do které před chvilkou vstupoval. Tedy v tom smyslu, že se už ne-skládala z původních atomů. Ale nelámal si s tím hlavu o nic víc než všichni ostatní příslušníci Věčnosti. Pouze Začátečníci se pokoušeli přijít na kloub cestování v čase, namísto toho, aby to brali jako sa-mozřejmost. Znovu zaváhal před nepředstavitelně tenkou ochrannou přehra-dou mimo Prostor a Čas, která jej oddělovala od Věčnosti na jedné straně a obyčejného Času na druhé. Tento sektor Věčnosti byl pro něj úplně nový. Věděl o něm jen tolik, co se dočetl v Časové příručce. Jenže to byla jen náhražka skutečnosti, a proto se snažil, aby se připravil na jakékoli překvape-ní. Nastavil ovládání, které bylo při cestování Věčností velice jed-noduché (ale značně složité po průchodu do Času, což tedy podnika-li přiměřeně méně často). Prošel ochrannou vrstvou a zamžikal, ne-boť jej do očí udeřil oslepující jas. Bezděky si zakryl tvář rukama. Před ním stál pouze jediný muž. Harlan jej z počátku viděl roz-mazaně. „Jsem Sociolog Kantor Voy," představil se. „Počítám, že jste Provozní technik Harlan." Harlan přikývl a zaklel: „K času! Nemohl byste to světlo trochu ztlumit?" Voy se rozhlédl kolem a blahosklonně se otázal: „Máte na mysli molekulární filmy?" „To mám," zavrčel Harlan. Příručka se o nich zmiňovala, ale neříkalo se v ní nic o tom, že by z těch barev člověku šla hlava ko-lem. Harlanovi připadalo, že jeho znechucení je vcelku opodstatněné. 2456. století se orientovalo stejně jako většina jiných na hmotu. Pro-to oprávněně předpokládal, že mu bude od počátku v zásadě srozu-mitelné. V člověku, který se narodil ve století vyznávajícím hmotu, by nemělo vyvolat tak zmatené pocity jako energetické víry v třís-tých stoletích anebo dynamika energetických polí ve stoletích šestis-tých. Ve 2456. století, pro pohodlí všech příslušníků Věčnosti, se používala hmota od staveb domů až po připínáčky. Ano, všechno tu bylo utvořené z hmoty, ze skutečné hmoty. Obyvatel některého ze staletí orientujících se na energii by si to možná ani neuvědomil. Pro něj by možná jakákoli hmota znamenala jen variaci na vulgární, těžkopádné a barbarské téma. Na hmotu přivyklý Harlan ovšem dobře rozeznával dřevo, kovy - a dokonce chápal rozdíl mezi lehkými a těžkými - plastik, silikáty, beton, kůže a všechno ostatní. Jenže tady veškerou hmotu tvořila zrcadla! Tohle byl jeho první dojem z 2456. století. Všechny věci se třpytily a jejich povrch ostře odrážel světlo. Všechno mu připadalo dokonale hlaďoučké, takový efekt vzbuzoval molekulární film. A dohromady jej ty oslnivé odrazy dokonale mátly. Oslepovaly ho ze všech úhlů, třpytil se dokonce i on sám, Sociolog Voy a celé okolí. Utvářely oslepující zmatek, ze kterého bylo člověku nanic. „Promiňte," omluvil se mu Voy, „tohle patří k životnímu stylu tohoto století. Všechny sekce se přizpůsobují zvyklostem toho stole-tí, v němž byly zřízeny. Časem si na to zvyknete." Voy rychle vykročil a šlápl přitom na patu druhému Voyovi, který šel pod ním hlavou dolů. Natáhl ruku a posunul vlasově ten-kou ručičku na spirálové stupnici na začátek. Odrazy zmizely, oslnivé světlo potemnělo. Harlan cítil, jak se svět vrací do své ustálené podoby. „Následujte mě, prosím," vyzval ho Voy. Harlan kráčel za ním prázdnými chodbami, které ještě před ně-kolika okamžiky musely hýřit barvami a světelnými odrazy. Vy-stoupili na rampu a přes předsíň dorazili do kanceláře. Během krátké cesty nespatřili ani jedinou lidskou bytost. Harlan na to byl zvyklý a pokládal to za takovou samozřejmost, že by ho překvapilo, ba přímo šokovalo, kdyby zahlédl nějakou postavu pr-chající z dosahu jeho pohledu. Bezpochyby se už rozkřiklo, že dora-zí Provozní technik. Dokonce i Voy se od něj držel na distanc, a když se mu Harlan nechtě otřel o rukáv, zjevně se otřásl a odtáhl. Harlana mírně zaskočilo, jak silnou hořkost pocítil. Domníval se, že ulita, do níž si ukryl duši, je silnější a méně citlivá. Jestliže se mýlil, jestliže jeho skořápka měla stěny takhle tenounké, mohlo to mít pouze jednu jedinou příčinu. Noys!
