Isaac Asimov
Já robot
VĚNOVÁNO JOHNU W. CAMPBELLOVI, Jr., KMOTROVI VŠECH ROBOTŮ • TŘI ROBOTICKÉ ZÁKONY
1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazůčlověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.
PŘÍRUČKA ROBOTIKY 56. vydání, 2058 n. l. • ÚVOD Nahlédl jsem do svých poznámek a nezamlouvaly se mi. Strávil jsem v Národní americké společnosti pro výrobu robotů, a.s., tři dny, ale mohl bych je klidně prosedět doma s Encyklopedií Telluricou. Susan Calvinová se prý narodila roku 1982, což znamenalo, že teď je jí pětasedmdesát. To věděl každý. Docela se hodilo, že Národní americké společnosti pro výrobu robotů je také pětasedmdesát, neboť toho roku, kdy se doktorka Calvinová narodila, Lawrence Robertson požádal o povolení založit společnost, z níž se postupem doby stal ten nejpodivuhodnější průmyslový gigant v historii lidstva. To také věděl každý. Ve dvaceti letech Susan Calvinová navštěvovala psychomatematický seminář, na němž doktor Alfred Lanning z Národní americké předvedl prvního pohyblivého robota vybaveného hlasem. Byl to velký, neohrabaný a nepěkný robot, který páchl strojním olejem a byl předurčen pro práci v dolech na Merkuru. Ale mluvil a jeho řeč dávala smysl. Susan na semináři nic neřekla. Nezúčastnila se ani bouřlivé diskuse, která tenkrát následovala. Byla to nepřístupná dívka, obyčejná a nenápadná, a před světem, který neměla ráda, se bránila neproniknutelným výrazem a vysokou inteligencí. Ale jak pozorovala a naslouchala, pocítila záchvěvy prvotního nadšení. Absolvovala v roce 2003 na Kolumbijské univerzitě a začala s postgraduálním studiem kybernetiky. Všechno, co se od poloviny 20. století udělalo na „počítacích strojích", bylo Robertsonem a jeho pozitronickými mozkovými buňkami postaveno na hlavu. Míle obvodů a fotobuněk ustoupily houbovitému glóbu z platinomiridia o velikosti lidského mozku. Naučila se vypočítávat parametry nezbytné k zavedení možných proměnných hodnot do pozitronického mozku. Uměla na papíře zkonstruovat takové mozky, jejichž reakce na dané stimuly se daly správně předvídat. V roce 2008 složila doktorát a byla přijata u Národní americké společnosti pro výrobu robotů jako „robopsycholožka". Tím se stala první velkou představitelkou nové vědy. Lawrence Robertson byl tehdy pořád ještě předsedou správní rady společnosti; Alfred Lanning byl jmenován ředitelem výzkumu. Celých padesát let sledovala, jak se směr lidského vývoje mění - a obrovskými skoky postupuje vpřed. Nyní odcházela do důchodu - alespoň na papíře. Přinejmenším dovolila, aby se na dveřích její pracovny objevilo jméno někoho jiného. To bylo v podstatě všechno, co jsem o ní věděl. Měl jsem dlouhý seznam jejích publikovaných prací, přihlášených patentů, chronologické podrobnosti o její kariéře - udělal jsem si podrobný obraz o jejím vědeckém životě. Ale to nebylo to, co jsem se chtěl dozvědět. Pro svou sérii reportáží pro Meziplanetární tiskovou agenturu jsem potřeboval vědět víc. Daleko víc. Řekl jsem jí to. „Paní doktorko," řekl jsem nejbombastičtěji, jak jsem uměl, „v očích veřejnosti jste totožná s Národní americkou společností pro výrobu robotů. Váš odchod do důchodu znamená konec jedné éry a...!" „Jde vám o pocity?!" Neusmála se na mě. Myslím, že se nikdy neusmívá. Pohlédla na mě ostře, ale ne nazlobeně. Cítil jsem, jak mnou její pohled proniká, a věděl jsem, že jsem pro ni neobyčejně průhledný. Jako všichni ostatní. Ale řekl jsem: „Ano." „Pocity u robotů? To je protimluv." „Ne, paní doktorko. Jde mi o vaše pocity." „No, mě už také nazývali robotem. Určitě vám řekli, že na mě není nic lidského". To byla pravda, ale nemělo smysl to přiznávat. Vstala ze židle. Nebyla vysoká a vypadala křehce. Následoval jsem ji k oknu a oba jsme vyhlédli ven. Administrativní budovy a továrny společnosti tvořily malé město, rozložité a plánované. Z výšky to všechno vypadalo jako placatá letecká fotografie. „Když jsem sem přišla poprvé," řekla, „přidělili mi malou místnost v budově, která stála tam, kde je dnes požární zbrojnice". Ukázala prstem. „Zbourali ji ještě dřív, než jste se narodil. V kanceláři jsem byla s třemi dalšími lidmi. Patřila mi polovička stolu. Všechny roboty jsme vyráběli v jediné budově. Tři roboty týdně. Teď se rozhlédněte kolem". „Padesát let", neodpustil jsem si, „je spousta času". „Ne, když se na ně díváte zpětně", řekla. „Ptáte se sám sebe, jak to, že tak rychle uběhly". „Kolik vám je?" chtěla vědět. „Dvaatřicet", řekl jsem. „Pak jste nezažil svět bez robotů. Byly časy, kdy lidstvo stálo tváří v tvář vesmíru samo a bez přítele. Teď má člověk bytosti, které mu pomáhají. Tyto bytosti jsou silnější než on, jsou věrnější, užitečnější a jsou mu absolutně oddány. Lidstvo už není samo. Napadlo vás tohle někdy?" „Bohužel ne. Mohu vás citovat?" „Můžete. Pro vás je robot jako robot. Převody a kov, elektronika a pozitrony. Mozek a kov. Vyrobili je lidé. A když to bude nutné, tak je lidé také zničí. Jenže vy jste s nimi nespolupracoval, neznáte je. Jsou čistší a lepší rasa než my." Pokusil jsem se ji jemně pobídnout. „Rádi bychom od vás uslyšeli některé věci. Vaše názory na roboty. Meziplanetární tisková agentura je známá v celé sluneční soustavě. Máme, paní doktorko, tři milióny potenciálních čtenářů. Měli by se dozvědět, co jim o robotech můžete říct." Nebylo třeba, abych ji pobízel. Neslyšela mě, ale přesto mi vycházela vstříc. „To by měli vědět od začátku. Tenkrát jsme prodávali roboty pro používání na Zemi - bylo to dokonce ještě předtím, než jsem tu začala pracovat. Tehdy ještě roboti samozřejmě neuměli mluvit. Pak se trochu polidštili a to vyvolalo odpor. Odborové svazy samozřejmě protestovaly proti robotům přebírajícím práci lidí a různé církevní instituce přišly se svými pověrčivými námitkami. Bylo to zcela nesmyslné a zcela zbytečné. Ale přesto se to stalo." Nahrával jsem si ji na svůj kapesní magnetofon a snažil jsem se přitom, aby nebyly vidět pohyby mé ruky. Když se v tom trochu cvičíte, naučíte se nahrávat, aniž přitom musíte tu hračičku vyndat z kapsy. „Tak například případ Robbieho," řekla. „Nikdy jsem ho nepoznala. Rozebrali ho rok předtím, než jsem tu začala pracovat. Byl nemožně zastaralý. Ale viděla jsem tu holčičku v muzeu..." Odmlčela se, ale já nic neřekl. Její oči zvlhly a ona se pohroužila do vzpomínek. Však také bylo na co vzpomínat. „Doslechla jsem se o tom později, a když nám spílali do rouhačů a tvůrců ďábelských bytostí, vždycky jsem si na něj vzpomněla. Robbie byl nevokální robot. Nemohl mluvit. Byl vyroben a prodán v roce 1996. To bylo ještě předtím, než nastala úzká specializace, takže byl prodán jako chůva -" „Jako co?" „Jako chůva." • 1
