Propletené osudy Cz/HP FF / POZASTAVENO NA NEURČITO

Vůně pražené kávy

"Dynk, donk, dynk, donk..." zvoní kostelní zvony. Jo, ještě hodina a tuhle mizernou směnu budu mít za sebou. Už bylo na čase.

Utírám prach na pultu a pozoruji dění v kavárně. Dnes je tu snad ta největší nuda, která tu kdy byla. V rohu kavárny sedí starší paní s vnoučkem a něco mu čte. U dalšího stolu sedí zamilovaný pár, který se krmí dortem s názvem Andělská pýcha. A poslední návštěvník je asi šedesátiletý muž, který si čte New Look. Dnes je tu doopravdy příšerná nuda.

"Pane, mohu platit" zvedne ruku stará paní s vnoučkem. Popadnu blok, propisku a běžím k nim. " Tak to máme Javorové překvapení, zelený čaj a dort Hořké poznání" vyjmenuji " bude to 14liber, prosím" řeknu a paní vytáhne s peněženky 15 liber a podá mi je. Hrabu se v peněžence, abych rozměnil ale, paní mě zarazí. " Nechte si to" mrkne na mě. "Děkuji" usměju se. Kdyby byli všichni jako tahle paní.

Vrátím se k pultu a vrhnu se na uklízení hrníčku do polic. Tahle činnost nepotřebuje žádný komentář. Tak uklízím. Mlčky, jak jinak. V kavárně jsou pořád ještě tři lidi.

"Hej ty. Chceme platit" vřískne holka. Vzdychnu. A pak se mi divte, že nemám holku. Ještě jsem nenašel tu, která by mi byla sympatická. Možná nějakou objevím. Mí přátelé si ze mě dělají srandu. Prý že, jsem teplej. Debilové jedni. 

" Tak to máme... dva čokoládové poháry, dort Andělská pýcha a borůvkové pyré" řeknu "bude to 15,90 liber prosím" řeknu. Kluk vytáhne přesně 15,90 a podá mi je. " Děkuji" a dám si je do peněženky." Hej, neznáme se z školy?" zeptá se kluk. Otočím se a zaostřím. Jo toho debila znám. chodí do A. "Jo, asi jo" přikývnu. "Ty tu pracuješ?" zeptá se arogantně malá holka. Podívám se. " Asi jsem tu na dovolené" řeknu s ironii. Tyhle řečnické otázky nesnáším. Nechápu proč se na to lidi ptají, když předem znají odpověď. " Hele, na mojí holku se nebudeš dovolat ty skrčku jeden" naštve se kluk a zvedne se.  Je větší než já tak se radši prohodím "Promiň, já to tak nemyslel" a kývnu k holce. Holka kývne a s úsměvem něco zašeptá svému klukovy do ucha. Zahihňají se. A rychle vyběhnou z kavárny.

"Konečně ticho" řekne muž v rohu kavárny. "Souhlasím" a muž se vrátí ke svému šálku kávy. Konečně ticho. Děkuji pane bože.

"Mohu platit, příteli" kývne na mě muž. Vydám se k němu a řeknu "Jako obvykle. Takže, hrnek brazilské kávy z medem." řeknu. Muž podá 1,30 a odejde. Vezmu mince a dám si je do peněženy. Ještě 45 minut a KONEC.

Najednou zacinká zvonek u dveří. A vejde.....  

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kdo myslíte, že vešel do kavárny?

Jak se Vám to zatím líbí? Komentujte, hvězdičkujte a hlavně čtěte pokračovaní, které bude už brzy.

S pozdravem Anna-Tina