Unexpected Love

XLV.

Můžete si pustit písničku, co jsem sem dala, ale vůbec se k tomu nehodí, takže to spíš nedoporučuju...

Kráčela jsem kamenitou cestou k místu, které se často objevovalo v mých nočních můrách.

Tak moc jsem se snažila zadržovat slzy, ale moc dobře jsem věděla, že je to předem prohraný boj.

Nikdo jiný tu nebyl.

Stála jsem tam.

Na místě, které bylo tvým domovem již dlouhých pět let.

Chvějícíma se rukama jsem položila květiny poblíž tvého jména.

Richard Smith, milující manžel a otec, stálo tam.

Už jsem se neobtěžovala snažit se brečet potichu.

Mé zoufalé vzlyky se rozléhaly tímto bezútěšným místem a naplňovaly ho.

„Moc mi chybíš, tati. A mámě taky. Hodně se toho změnilo. A i když se stala i spousta dobrých věcí, bez tebe to není ono. Mám tě moc ráda, víš to? A to se nikdy nezmění. Už navždy budeš ten, který mi ukázal, že nic není jen dobré nebo zlé. Svět není černobílý. Je plný barev a různých odstínů. Vždy je co objevovat. Pokaždé se objeví něco, co nám vyrazí dech. A tohle je další věc, co jsi mě naučil. Že v tajemství je kouzlo. Že život je vlastně jen jedna velká otázka, na kterou možná ani neexistuje odpověď. Na naší cestě za jejím rozluštěním se objeví mnoho překážek, ale naše touha po poznání je tak silná, že překoná vše. Každý chce vědět, jaký je smysl života, ale není krása právě v té nevědomosti? Člověk stráví celý život hledáním odpovědí a doufá, že ta další něco změní. Ale až dojdou otázky, zmizí i naděje. Proto je lepší, když nám něco zůstane skryto navždy. Když jsi mi to tehdy říkal, byl západ slunce a já myslela, že jsi dostal úžeh a blázníš. Ale teď už tomu rozumím. Děkuju. Děkuju za všechno. Nikdy nezapomenu. Už navždy budeš tady."

Ukázala jsem na místo, kde bilo mé srdce.