XLIX.

26 3 0
                                    

Právě zazvonilo na hodinu, když jsem procházela kolem dívčích toalet ve druhém patře.

Normálně bych je minula a spěchala na hodinu.

Tentokrát jsem však uslyšela vzlykání.

Přišlo mi povědomé a pár vteřin mi trvalo, než jsem rozpoznala, komu patří.

Vešla jsem dovnitř.

„Rose?"

Odpovědí bylo jen další vzlykání.

Zabušila jsem na dveře kabinky.

„Rose, otevři."

Nic.

Povzdechla jsem si.

Asi po pěti minutách jsem se rozhodla odejít.

Tohle musela zvládnout sama.

„Neodcházej. Prosím. Potřebuju tě tady, Liv. Potřebuju vědět, že jsi tady. Jen... Zůstaň."

A já zůstala.

Ani nevím, jestli jsem měla v plánu někdy doopravdy odejít.

Nevím, jestli bych toho vůbec byla schopná.

Původně jsem neplánovala pokračovat. Taky nemá smysl se omlouvat. Asi už to ani nikdo číst nebude. Ale i tak to zveřejním. Enjoy :)

Unexpected LoveKde žijí příběhy. Začni objevovat