Unexpected Love

XLVII.

Byla jsem zabraná do svých myšlenek temných jako... no... tma.

Jak poetické.

Na pozadí troubících aut jsem poslouchala nějaké písničky, které jsem ani neznala.

Tužkou, krkolomně uchopenou v ruce, jsem se snažila vykouzlit něco obstojného na papír pokrčený mými pokusy vygumovat mé předchozí nepovedené výtvory.

Dá se považovat neidentifikovatelná změť čar za něco obstojného?

Nevím a asi to ani nechci vědět.

Povzdechla jsem si.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem si vyndávala sluchátka z uší, jsem zaslechla zvonek.

Nijak jsem ke dveřím nespěchala.

Cestou jsem přemýšlela, kdo by se zrovna k nám vláčel v dešti v sedm večer.

Otevřela jsem.

A potom se vše seběhlo strašně rychle.

Někdo po mě skočil a já si chvíli myslela, že se mě snaží uškrtit.

Ale když osoba promluvila, přestala jsem máchat rukama a ztuhla jsem.

„Měla jsi pravdu, Liv. Strašně mě to mrzí."

Brečela mi v náručí a já nevěděla co dělat.

Hladila jsem ji po zádech a snažila se ji utěšit.

Když se Rose trochu uklidnila, zavřela jsem vchodové dveře a spolu jsme vykročily do obývacího pokoje.

„Chceš čaj? Nebo kakao? Prostě cokoliv?"

„J-Já n-nevím."

S povzdechem jsem si sedla vedle ní a objala ji kolem ramen.

„Odpustíš mi?"

„To že mám teď kvůli tobě celou mikinu od řasenky? Ještě si to rozmyslím."

Rozesmála se.

Mise splněna.

Moc se omlouvám, že už jsem tak dlouho nic nepřidala. Měla jsem tak trochu blok, určitě to znáte, a prostě to nebylo ono. Pořád nejsme moc spokojená s tím, jak tento díl dopadl, jenže se obávám, že tohle je to nejlepší, co ze sebe dokážu v nejbližší době vydat. Doufám, že mi odpustíte tuto dlouhou pauzu, a že jste tento příběh ještě nezavrhly. Jinak strašně moc děkuju za všechny vidění, hlasy a komentáře, vážně mi udělaly radost :) Mějte se hezky :)