one direction +

Padlý Anděl +

Probouzela jsem se na hranici života a smrti. Byl to pro mě, jako pro Anděla, velký šok. Má bílá křídla pomalu mizela, už jsem nemohla vzlétnout. Stal se ze mě padlý Anděl. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Nikde nikdo, všude jen tma a pouliční lampy, ve kterých plál jen nepatrný plamínek světla. Chtěla jsem zpět, zpět mezi své. Neznala jsem to místo, kde jsem se právě ocitla, měla jsem strach, vše bylo jiné. Podepřela jsem se rukou, abych se zvedla ze země. Byl to nezvyk, když jsem se postavila na nohy a nemohla se odpoutat od země. Byla tmavá noc a já neměla, kam bych šla. Pomalu jsem kráčela z tmavé uličky. Podívala jsem se nahoru na nebe. Všechny hvězdy se ztratily, jen měsíc mi zářil na cestu. Skoulela se mi z tvíře slza. Rychle jsem ji setřela a pokračovala po dlouhé ulici, která už byla osvětlená a já aspoň trošku viděla na své kroky. Bosa jsem šla po asfaltu, vběhla jsem na silnici a najednou pocítila ten pocit volnosti. Ztratila jsem sice svá křídla, ale tohle bylo lepší. Po špičkách jsem se pohybovala po silnici a prohlížela jsem si své ruce, které tančily kolem mě. Rozpohybovalo se celé mé tělo a mě se na tváři klubal úsměv. Cítila jsem se svá. Tohle bylo to, co jsem chtěla zkusit. Najednou jsem nedaleko sebe uviděla dvě přibližující se světla. Zářila velmi ostře. Musela jsem si zakrýt oči, aby mě světlo tolik neoslnilo. Najednou se ta pohybující se světla zastavila přede mnou. Málem do mě narazila a potom se ozval takový podivný zvuk. Vylekala jsem se a celá jsem zdřevěněla. Jen jsem zírala na to monstrum, co se přede mnou objevilo. Černá plechová nádoba se sklem. Zamračila jsem se a začala jsem si tu věc pozorně prohlížet. Najednou jsem uslyšela bouchnutí dveří a rychle se podívala směrem, odkud rána přišla. Uviděla jsem stín, který se blížil směrem ke mně. Zůstala jsem klidně stát. 'Jsem přeci anděl, má nevinnost mě ochrání,' říkala jsem si v duchu. Osoba se stále přibližovala. Byl to muž. Pohledný muž, ale naháněl mi strach. Když jsem se mu podívala do obličeje, zděsila jsem se. Uviděla jsem v něm ďábla. Měl čokoládové oči, které si mě prohlížely, vlasy černé jako uhel a byl trošku zarostlý. Prohlížela jsem si ho svými modře zbarvenýma očima a na tváři jsem i přes svůj strach měla nevinný úsměv. Mé dlouhé blonďaté lokny se natáčely do prstýnků a mé dlouhé černé řasy jen zdokonalovaly mé nebeské oči. Zdá se, že jsem ho zaujala, ale přece jen měl na tváři nazlobený pohled. "Prosím tě, holka, co tady děláš takhle pozdě v noci a ještě na silnici?" zeptal se. "No, nejraději bych zde nebyla," odvětila jsem. Podíval se na mě, jako kdybych přistála z Marsu, potom zavrtěl hlavou a opět na mě pohlédl. "A nechceš svézt domu? Kde bydlíš?" zadíval se na mě. Podívala jsem se na nebe a usmála jsem se. "Žiji na tom nejkrásnějším místě, které jsi ty nemohl nikdy zřít," pokynula jsem rukou k nebesům a potom na něj pohlédla. "Hele, zlato, tobě asi hráblo, ne?" řekl s výsměchem v očích. Svraštila jsem obočí. "Nemyslím si. Jsem v pořádku. Ráda bych se vrátila domů, ale asi už se tak nikdy nestane." Shlédla jsem dolů a povzdechla jsem si. "Ty jsi asi zdrhla ze cvokárny." Protočil oči. "Víš co, můžeš přespat u nás." Vzal mě za předloktí a otevřel mi dveře od té plechové bestie. Uskočila jsem. "Co je to? Do tohohle plechového čehosi nevlezu!" protestovala jsem. "No, kdyby něco, tak to plechové cosi se jmenuje auto a jestli nejedeš, tak si hledej někoho jinýho!" řekl a nasedl do auta z druhé strany. Povzdechla jsem si a zalezla do auta. "Ehm, ty dveře!" odkašlal si a ukázal na otevřené dveře. "Ano?" odvětila jsem. "No tak je zavři, ne?!" Povzdechl si a opřel se o opěradlo svého sedadla. Zavřela jsem dveře od auta a to se rozjelo. V úžasu jsem zírala z okna. Dojeli jsme před obrovský dům a já se jen usmívala. On vystoupil a šel k mým dveřím, aby mi otevřel. "Tak šup ven," usmál se. Já k němu natáhla ruku a on mi pomohl ven z auta a zavřel za mnou dveře. Pohlédla jsem vzhůru k nebesům a zpět na toho kluka. "Jsi ďábel, že?" zeptala jsem se trošku rozklepaným hlasem. On se rozesmál. "Páni, jsi nějaká divoká, kočko." Nechápala jsem jeho slova. Přešel blíž ke mně a rošťácky se usmál předtím, než mě surově přitáhl k jeho tělu. "Neubližuj mi," zašeptala jsem. "Bude se ti to líbit, ďáblice," mrkl na mě a surově mě políbil. Hned jsem ho od sebe odtáhla a vrazila mu facku. "Co si to dovoluješ? Jsem Anděl!" řekla jsem s vážnou tváří. "Tak andílek, jo?" Povytáhl obočí a teď na mě šel něžně. To jsem si nechala líbit. To, co dělal, mi bylo příjemné. Polibky jsem mu oplácela. Chytl mě pod zadečkem a vyzvedl mě. Nesl mě ke vstupním dveřím, které odemkl a otevřel. Pevně mě držel, abych nespadla. Odnesl mě do své ložnice, kde mě hodil na postel a zamkl dveře. Nechápavě jsem se na něj podívala. On se usmál a vrhl se na mě. Serval ze mě bělounké tričko a já se na něj dívala s bolestným výrazem. Zamračil se. "Jsi v pohodě?" zeptal se. "Jak se vlastně jmenuješ?" dodal. "Mé jméno je Angel," odpověděla jsem hrdě. "Aha," zasmál se. "Tak proto jsi začala s tím andělem." Opět jsem mu věnovala nechápavý pohled. "Jsem Zayn," usmál se. "To je hezké." Kývla jsem hlavou. "Moc ráda tě poznávám," usmála jsem se. "No, to já tebe taky," zasmál se. Zamrkala jsem na něj a on se ke mně naklonil a věnoval mi další polibek. Pohladila jsem ho po tváři. Pomalu mi začal svlékat kalhoty a dotýkal se mě přes kalhotky. "Co to provádíš?" zalapala jsem po dechu a zamračila se. "Nelíbí? Trápím tě?" usmál se šibalsky a olízl si rty. Svraštila jsem čelo a než jsem se nadála, sundal mi i kalhotky. "T-to není dobrý nápad!" řekla jsem s roztřeseným hlasem. Ignoroval má slova, hrubě mi roztáhl nohy a jazykem dráždil můj klitoris. "Ne!" vzdychla jsem. Protočil oči a oddálil se. "To myslíš vážně?" Zamračil se. Kývla jsem a dala nohy k sobě. "Dobře..." vzdychl. Nevinně jsem na něj zamrkala. "Hele! Nech toho! Provokuješ, víš to!" zasmál se a přítáhl si mě do objetí. Uchechtla jsem se a položila hlavu na jeho hruď. Hladil mě po zádech, ale najednou se zarazil. "Co to sakra?!" zamračil se a já se na něj podívala. "Něco se stalo?" Zamrkala jsem. "Otoč se, prosím," požádal mě a já udělala přesně to, co chtěl. Zalapal po dechu a trošku se oddálil. "Proč máš sakra v zádech peří?!" zíral na mě. "Říkala jsem, že jsem Anděl. Ty jsi nevěřil," odvětila jsem klidně a on jen polkl. "Noo, tak to je síla..." prohlásil. Usmála jsem se na něj a pokrčila rameny. Nevěřícně na mě koukal a potom se zasmál. "Co je tu k smíchu?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny a usmál se. "Nic, jen... jsi krásná!" Zamrkala jsem. "Děkuji, to ty jsi také." Celou noc jsme si povídali a já poznala člověka. Poznala jsem svého nejlepšího přítele. Kluka, který změnil můj život. Kluka, díky kterému jsem se stala člověkem a se kterým jsem žila víc jak božský život.