Potížistka

Sydney: Kódy

  „Celý život mi říkali, abych byla hodná holka. Vždy po sobě uklidila, jedla zeleninu, nepraštila lidi, i když si to mnohdy zaslouží. Nejezdila příliš rychle, pomáhala slabším, vždy vyslechla radu a nechala si pomoci nedbajíc na svou hrdost. Dobro vždy zvítězí a s poctivostí nejdál dojdeš. A já si myslela, že to stačí. Že když budu dodržovat pár těchto stupidních pravidel, dostane mě to daleko. Víš, mě po těch letech ale zůstala v hlavě jenom rada „Bez práce nejsou koláče". Jo, můj život není tapiserie protkaná z veselých, slavných, či pamětihodných momentů. Je to těžký Bille. A co ty?"

„Ne-nejmenuju se B-bill. Slečno, všechny problémy se daj řešit. Mo-možná by stačilo, kdybyste si promluvila s profesionálem." Fňuká Bill. Jak nedůstojné. Nesouhlasně mlasknu. Muž jeho postavení by si měl zachovat víc důstojnosti.

„Myslíš, jako vyhledat pomoc?"

„-přesně tak! To by vám mohlo-"

„Hmmm, to asi nepude Bille. Nemyslím si, že mi je pomoci." hořce se zasměju.

„Každýmu je pomoci!" Nedá se.

„Líbíš se mi Bille! Víš, za jiných okolností by z nás možná byli i přátelé." Bill na chvíli zapomene, že mi podlézá a zatváří se zděšeně, jako by si tu alternativní dimenzi v níž jsme přátelé představoval právě teď. Za chvíli se však rozpomene, kdo drží zbraň a zatváří se opět jak nejvěrnější pes.

„Tak, teď ti povím, jak to bude dál, ano? Nechci ti ublížit Bille, ale jestli mi nedáš jinou možnost, tak asi budu muset. A to bychom přeci nechtěli, že? Mysli na svoje děti."

„Ale já žádný nemám!" Namítá. Ach Bože, to je materiál! Potkat ho třeba v parku, nebo v pizzerii, zakoulím očima. Ale dnes nesmím ztratit kontrolu nad situací. Nesmíš praštit lidi, ani když si to zaslouží, říkali mi. Ale jak můžu s někým hrát, když ten někdo nespolupracuje. A je idiot.

„A to ani žádný nechceš mít?" Usměji se mile a zamrkám dlouhýma řasama. Je čas, na krok v před ve vztahu s Billem. Chce to novou strategii, jelikož můj dosavadní přístup nevede nikam. Což ovšem není moje chyba. Mírně zvednu ruku, ne dost na to, aby si toho všiml a využil tento moment k úniku. Ale dost na to, aby odolala pokušení ho zastřelit, které je v tuto chvíli až nebezpečně neodolatelné. Sice tohodle muže neznám osobně, ale hnusí se mi. Ne snad, že by mohl za všechny problémy. Ty měla Země už dlouho před ním. Tento muž dokonce ani nemá moc, aby je vyřešil, to ale neznamená, že by se o to nemohl pokusit. To, že nemá moc neznamená, že nemá peníze a přístup ke Kódům.Ještě trochu zvednu ruku a zmáčknu spoušť. Bill se poskládá na zem, jako bych ho právě zastřelila. Ach Bože, to je materiál! Plakáty slibovali sebevědomého muže s ocelovou vůlí, kterou nic nepohne.

„Bille, když mi dáš ty Kódy, tak odejdu a nikomu se nic nestane. Nikdo nezavolá policii a celá noc jako by se nikdy nestala. Co ty na to? Já myslím, že je to celkem férová nabídka, když vezmeš kolem a kolem, jakej seš šmejd." Usměju se. Úsměvy by se nikdy nemělo šetřit. Jak je vidět, Bill k tomu nemá co dodat. To trošku zamrzí, jelikož si myslím, že náš vztah je budovaný na důvěře. Já mám zbraň a on doufá, že ji nepoužiju a neudělám z něj cedník.Zrak mi padne na fotku na stole, kde se Bill směje do fotoaparátu, ale ne takovým tím politickým úsměvem, ale doopravdy směje. Drží kolem ramen muže, který vypadá jako jeho mladší kopie. Ale Bill je příliš mladý na to, aby to byl jeho syn, ne. Pravděpodobně bratr.Stejné ostré rysy, stejné oříškové oči i nos. No to se podívejme, Bill má srdce. Dojemné.Konečně mu dojde, že jsem přestala veškerou pozornost soustředit jen a pouze na něj a rozhlédne se, co mě upoutalo. Zbledne.