Potížistka

Coudy: Dohoda

  Já to věděla. Hned jakmile Jake prohlásil, že hodlá zůstat s Ashleym mi bylo jasné, že je zle.

Pohledy všech v místnosti se otočily mým směrem. Ihned jsem si přestala hrát s loveckým psem Drakem, kterého jsem do nedávna mylně pokládala za vlka. Narovnala jsem se a podívala se do očí Davea, místního vůdce.

„To si děláte srandu! Řekněte, že jo. Vždyť tam umřu!" zakňourala jsem. „Neboj, budeš mít s sebou Richarda." Uklidňoval mě Ashley ležící na posteli se třemi zlomenými žebry. Aspoň to tvrdil Doktor, který na otázku kde studoval opáčil: „A co, srdíčko?" Ale možná mu křivdím zbytečně. Jenom si myslím, že tady v lesích nemají zrovna nejlepší lékařskou péči. 

Pohlédla jsem na Ashleyho bratra, jehož pomoc mi nabízel. Dělal to co umí nejlépe. Zase oblboval nějakou nebohou, nevinnou dívku. Pohlédla jsem na Ashleyho, zda to nemyslí jako vtip. Dle jeho vážného výrazu soudím, že nejspíš nemyslí.

„Dobře, oprava. Vždyť tam umřeme!" Nedala jsem se. „Doktore, možná byste mu mohl omezit ty vaše lektvary proti bolesti, co do něj horem spodem lijete." doporučím mu.

„Neboj, já se o tebe postarám." Vložil se do rozhovoru Richard. Jeho oběť se urazila, že jí nevěnuje dostatek času a tak se zvedla a odkráčela odkud přišla. 

„Toho se právě bojím." zasyčela jsem.

Pravda je taková, že vlastně ani nemáme na výběr. Před měsícem jsme utekli z Civilizace. Já a Jake jsme podstoupili vojenský výcvik, takže jsme jakž takž nějaké zkušenosti měli. Což se rozhodně nedalo říct o Richardovi, nebo Ashleymu. 

Ashley se choval slušně, poslouchal příkazy a věděl, kdy se neplést pod nohy. Aspoň většinou. Což se nedalo říct o Richardovi. Pravda, na začátku jsem ho hodně nesnášela, protože se mi snažil radit, jak dělat moji práci lépe a kvalitněji. 

Jen jednou, jedinkrát jsem se odhodlala k tomu skutečně naslouchat tomu, co říká. A stálo to za to. Pohybovali bychom se prý rychleji, kdybychom se vrátili na vojenskou základnu a ukradli vládní dron. Když přehlédnu fakt, že vojenská základna je velice, ale velice střežená a my nemáme žádné zbraně a byli bychom hned zastřeleni, ale nám by se to povedlo nějakým zázrakem přežít... tak by nás sestřelilo Společenství, protože by si mysleli, že jsme nepřátelé a to jen za předpokladu, že bychom je našli a uspěli v něčem, co se Civilizaci za celé ty roky nepovedlo. 

Místo toho jsem se ho ale zeptala, kde by do dronu sehnal v lese palivo, kdyby nám došlo. Musím uznat, že nad tím dokázal fakt dlouho přemýšlet a pár hodin šel v tichosti, což se hodilo, jelikož jsem z jeho nápadů začínala mít bolesti hlavy.

Tak abych to shrnula, tato osoba ve mě nikdy nebudila sympatie, či pocit bezmezné důvěry. Vlastně jsem se většinu času ho rozhodla spíše ignorovat, aby nepřišel k nějaké smrtelné úhoně. Šlo mi to docela skvěle a postupovali jsme velice rychle, ale stala se nám menší nehoda. 

Lépe řečeno Richard našel zkratku. Místo abychom museli vymyslet přes horu, tak Richard našel cestu, jež vedla skrz jeskyni. To aspoň tvrdil a šli jsme to zkusit, protože jsem byla přehlasovaná většinou. Naneštěstí v té „zkratce" už bydlel ne moc dobře naladěný medvěd. 

Nejhůř to schytal Ashley a po něm Jake se silně krvácející nohou. Na druhou stranu já a Richard jsme byli v pohodě a podařilo se nám najít jinou skupinu se stejným cílem najít Společenství. A tak vznikla dohoda. Když vyléčí Jakea a Ashleyho, tak jim najdeme Společenství.

A tak je to na mě... a na Richardovi, bohužel. Nějak musí odčinit svou chybu. Ale co jsem komu já provedla?! 

Takže když se zamyslím nad mými možnostmi - a podotýkám, že tu vidím jen jednu - tak s menším zdráháním přijímám a rozčíleně vyběhnu z místnosti. Po cestě ztrestám nakopnutím každý neživý předmět v okolí. Vyběhnu až na kopec a zamračeně koukám na osadu pod sebou.

 Zašustění listí mi dá najevo, že mám společnost a tak se otočím a spatřím Richarda opírajícího se o strom.

„Nemůžu se zbavit pocitu, že mě nesnášíš." Nervozně se zasměje.
„Jenom to, že jsi hňup, kvůli kterému jsou dva moji přátelé momentálně neschopni pohybu a tak mě vysílají na výpravu s rozmazlenou osinou v zadku neznamená, že... Nech to plavat. Nemáme na výběr a v nejbližších několika dnech budeš můj nejlepší kámoš, tak se to pokus nezvorat." Doporučím mu. 

Zakření se na mě a mrkne. Pak zvážní. „Přísahám, že tentokrát tě nezklamu." 

Přála bych si dodat: A jak slíbil, tak udělal! Na to je ještě ale příliš brzo a něco mi říká, že to asi nikdy nedodám. Ale když mu nebudu aspoň trochu důvěřovat, stoprocentně umřeme v nejbližší medvědí jeskyni. Umlčela jsem nevlídný hlas v hlavě, který křičel, že takhle spíš skončím, když mu věřit budu a usmála jsem se na něj. 

To nečekal. Byl to největší projev náklonnosti, který u mě za celou dobu viděl.

„A dokážu to hned zítra! Jenom počkej, co jsem si připravil pro naši cestu!" Ožije a běží zpět do osady.
„Co jsem komu udělala?" Postesknu si.

Vím, tahle kapitola byla nic moc. Spíš nic, než moc. :-D Bylo to pouze na seznámení s druhou hlavní hrdinkou, která žila celý svůj život v Civilizaci dá se říct v bezpečí a „pohodlí" a také seznámení s jejím novým životem. Přesto doufám, že se vám alespoň trochu líbila. :-)