Potížistka

Sydney: Tanečnice

„Jak moc si dobrá v tancování?" zeptá se Theo a pro změnu vzhlédne od svého přístroje a nadzvedne obočí.

Kdybyste se mě ptali, jak jsme se dostali od vzrušující výměny názorů s mým dosti naprdnutým šéfem, která se skládala převážně z ječení z jeho strany a pití horký čokolády ze strany mojí, až k debatě o tanci s hackerem, který se nevyzná ve slušných mravech a tahá celkem milé lidi z postelí, tak bych vás asi poslala někam, jelikož ani sama nevím.

„No, na soutěž to není, ale když budu někde vzadu, tak ho dokážu předstírat. Proč?"

„Jelikož jsi nám to tak z vysoka pohnojila, tak musíme jednat rychle. Kdybys byla švihlý pracháč, kterýmu se pokusila malá zlodějka čmajznout velice cennou věc a málem v tom uspěla, avšak místo toho to ještě víc pohnojila, nechávala bys tu věc na stejném místě?" řekne a zas se zahledí do svýho přístroje, jako by se tam skrývaly odpovědi na všechno.

„Ne. Spíš bych si ji nechala u sebe, abych ji měla furt pod dohledem a v případě potřeby bych si tu věc mohla přesunout a někam schovat. Takže myslíš, že má ty Kódy u sebe?"ptám se s neskrývanou nadějí v hlase.

Jako bez legrace by se mi to celkem hodilo. Napravila bych si reputaci.  A dost by to polechtalo moje pošramocené ego, které mi stihl do země zadupat Josh - můj šéf a osina v zadku.

Jo, mám šéfa, avšak jenom příležitostnýho. Už před dvěma lety jsem se rozhodla, že se odpojím od Rebelů a budu žít podle svých pravidel. Chvíli mi to celkem vycházelo. Pak jsem ale zjistila, že nejsem moc aktivní člověk a chození z místa na místo mě přestalo bavit.

Zničený města byly všude stejný a i životní podmínky obyvatel. A taky se blbě cestuje, když je jeden den šílený vedro a ten druhej zima jak v psinci. 

Uznala jsem, že i dokonce dobrodruh jako já potřebuje místo, kde má vyhřátou postel a chtěla jsem si pořídit nějakýho toho mazlíčka. Po třech kočičích společnících, kteří mi vzali roha, jsem si pořídila rybičku a  pojmenovala ji Knoze. Přišlo mi to celkem vtipný, tak jí to zůstalo a myslím si, že se jí to celkem líbí. Aspoň zatím nijak neprotestovala.

„Celkem počítám, že ty Kódy má u sebe. A z těch dokumentů, co sis ehm...vypůjčila jsem vyčetl, že maj nějakou schůzku a taky že nás začínaj mít plný kecky. Začali v nás vidět hrozbu a chtěj se nás zbavit. Hrajem teď s velkýma kartama. Tohle nesmíš podělat. Říká ti něco Akvárium?" nečeká na moji vtipnou odpověď a už se nadechuje k pokračování.

„V podstatě něco jako Archiv, jenom nás tam moc nemusí. Spíš by se dalo říct, že nás nesnáší. Prý to tam bylo dost hustý. Menší přestřelka, ale jelikož se tam schází elita, tak to ignorujou. A hlavně se tam co chvíli zatoulaj nějaký rebelové z vyšších vrstev, což by taky nemělo prosáknout na veřejnost. Dobrá zpráva je, že tam mají nábor tanečnic, což znamená, že ty a Brooke máte šanci. A nekoukej tak na mě! Můžeš si za to sama." zase vzhlíží od desek a pozoruje můj zamračený výraz.

Nemám Brooke ráda. Naštěstí ji díky její výstřednosti moc ven neposílají a ty nejlepší úkoly mám já, zatímco ona dělá něco... s něčím. Nevím. Neposlouchám ji. 

Ale podle jejího jak balón nafoukanýho výrazu soudím, že to bude asi celkem důležitý. Teď se ale všem náramně ta její výstřednost hodí. 

Její největší výstřednost nejsou její fialové vlasy. I když bych kecala, kdybych říkala, že je díky tomu hodně nenápadná. 

Ona je prostě ten typ, který když vejde do dveří, tak se na ní otočí celá místnost.

Nežárlím, jasný? Jenom je to nepraktický. Jak šnorchl v písečný bouři. 

Brooke dělá Brooke, že se na rozdíl od nás narodila bez žlázy, která produkuje stud. Na tanečnici perfektní. 

To já budu mít menší problémy s vlastní důstojností. A ještě větší ránu schytá moje ego, když budu muset trčet někde vzadu a dělat zálohu! To nebudu mít nikdy ve svým spackaným životě ani trošku štěstí?

„Může se při tom tvým skvělým plánu něco pokazit?" mrknu na něj s očekáváním. Mohla bych aspoň vymýšlet plán B a pak bych se možná i náhodou ocitla v centru dění.

„Spíš ne. Ty se budeš tvářit jako tanečnice a Brooke už zná svoje instrukce. Nemusíš mít strach." ujišťuje mě.

„Takže to bude hračka jako dát facku tuleňovi?" zeptám se zklamaně. 

„Co?" málem upadne ten jeho přístroj, co drží v rukou jako nejcennější  klenot.

 „Co nechápeš? Už jsi někdy praštil tuleně a on ti to oplatil?" nadzvednu obočí.

„Ne?"  

„Tak vidíš." zašklebím se vítězoslavně a mířím si to do šaten.

„Někdy mě děsíš." slyším ho za sebou ještě mumlat a musím se pousmát. 

„A to je špatně?"     

Ahoj! Po asi týdnu je tu konečně další kapitola. Já vím, měla bych asi přidávat častěji, ale to by museli naši milí učitelé dávat méně testů, což u nich v nejbližší době asi nehrozí. Zatím se mějte a opět budu vděčná za milý a/nebo vtipný komentář. Máte-li nějaké připomínky, klidně se mi svěřte. 

Tato kapitola je věnovaná pro AnnaJikosovicova! A pak že nikdo nic nevydává, co? :D