Potížistka

Sydney: Archiv

Dámy a pánové, vítejte v Archivu. Pokud jste zde, tak vám gratuluju! Právě jste se propadli až na dno společnosti. 

Archiv je ta nejvíc zvrhlá, pošuky prolezlá díra, jakou jen lze na mapě najít. Najdete tu nejpovolnější šlapky, nejdražší alkohol, nájemné vrahy, zloděje, podvodníky všeho druhu. Taky velmi schopné hackery, gamblery, místní alkoholiky a moji maličkost.

„Brý ranko, Bille Jay." pozdravím mého nejoblíbenějšího ochmelku, který se zuby nehty drží pultu.

 „Dobrý dobrý. Tak co kotě? Pořád se mnou nepudeš za čtyřicet?" zamžourá na mě Bill Jay. Zamračím se.

  „Včera si říkal sto pade." namítnu.

„Co na to říct. Byla to rušná noc. A co ty srdíčko? Večer si mi chyběla.  Dáš si něco?" zeptá se s nadějí v očích.

 „Snad příště. teď si musím dát šlofíka, nebo usnu ve stoje jak kůň. Taky jsem měla krušnou noc." zívnu. Bill Jay se zasměje. Asi bych se měla zmínit, že si tady o mě všichni myslí, že jsem kurtizána. A pozor, velmi drahá. Ano, opravdu někdy dokážu působit tímhle dojmem.

 „Dobrou." zamručím a poplácám ho po zádech. Bill Jay se okamžitě vrátí ke svý flašce a já procházím do oddělení pro zaměstnance. Tam mě čeká další z mých oblíbených lidí.

  „Ahoj Rose, jaká byla směna?" zeptám se krásné, nohaté blondýny. Ta se pobaveně zašklebí. Abyste věděli, tak Rose je něco jako sestra, kterou ode mě oddělili při narození. Fakticky. 

Do doby, než jsem ji potkala, jsem si myslela, že jsem nejsarkastičtější tvor na této i všech jiných planetách. Omyl. A jak si asi dokážete domyslet, tak ani Rose nemá ponětí o tom, co dělám.

Není to tak, že bych jí přímo lhala. To teda ne. Jenom ona ví, že je lepší se na některé věci se neptat. Obzvlášť v Archivu. 

Dalo by se to taky nazvat jako pravidlo Archivu. Dělejte si co chcete. Ale jakmile Archiv opustíte, přestává existovat. O Archivu se na ulicích nemluví. A v Archivu se zas nemluví o světě mimo něj.

 „Brý ráno Sydney! Dneska ses rozhodla si přivstat? Jestli chceš, můžeš jít se mnou běhat. A pak se stavíme pomáhat zdarma v nějakým dole." navrhne. Tohle nemusím poslouchat.

Unaveně zamumlám svůj návrh, kam si může ten její následně strčit. Ona se tomu ale směje jako polenem praštěná hyena. 

„Raní ptáče, dál doskáče! Nezapomeň!" zakřičí za mnou, když vycházím schody do patra. Nezapomenu jí zamávat, když si to klopýtám ke svý posteli. Usměju se na ceduli „Nekrást" a padnu do peřin. 

Úsměvy by se nemělo šetřit, pomyslím si, než odpluju do říše snů.

Zdá se mi divný sen. Jednu chvíli mám piknik na louce a mažu si krajíc chleba krvavě rudou marmeládou a kolem mě skáčou klokani.

Tu druhou stojí nad mou postelí nějaký ignorant a třepe mi rameny.

„Vstávej! Vstávej! Vstávej!" křičí mi do ucha ten hrubý hlas.

„Dej mi pokoj." zamručím a vytrhnu se tomu surovci. Zavrtám se co nejhlouběji do peřin. 

Následuje zvuk roztahujících se závěsů a hned poté napouštění vody. 

 „Jestli mě máš v plánu mě polít, tak pamatuj, že vím, kde bydlíš." zamručím zpod peřin a polštářů. Pozdě. Zalije mě prudká studená vlna. Nevěřícně na něj hledím a on se jenom směje.

 „Jaks mohl?" ptám se nejvíc ublíženým hlasem. Přestane se smát.

  „Před půl hodinou začala schůze. Jdeš pozdě, tak mě pro tebe poslali." objasňuje mi situaci, jako bych byla největší pitomec v místnosti. Což je dost dobře možný, jelikož nejsem hacker jako tady někdo. Ale alespoň jsem natolik slušně vychovaná, abych nepolívala lidi po ránu ledovou vodou. Ledovou!

„Já šla ale před chvílí spát." zakňourám. A to já nikdy nekňourám.

 „Tvoje vina, že se po cestě musíš někde courat." zašklebí se a odchází z pokoje. Zavrčím a popadnu  první suché oblečení, co najdu. Což možná není ta nejlepší možnost, ale v tuto chvíli je mi to jedno.

Dupu si to naštvaně před Archiv ve žlutých letních šatech a černých lodičkách. Před vchodem na mě čeká můj oblíbený hacker a při pohledu na mě se začne smát. A o milisekundu později pochopím proč. Jakmile se totiž objevím venku pustí se do mě krutě počasí. Ale krutě, to mi věřte.

Zuby mi cvakají do zvláštního rytmu a naskočí mi husí kůže. 

„Jdu se převlíct." zahuhlám a je mi celkem jedno, jestli mě slyší. Otočím se na patě a vrátím se do bezpečí Archivu.

To se stává v jednom kuse. Počasí se nadá věřit. Jako snad už ničemu. Jeden den je počasí téměř tropické, druhý den je mínus deset.  Klima se dočista zbláznilo. Jako hodně z nás. Jednou jsem tam byla. Ve velké klinice, kam dávají blázny. A už se tam nikdy nevrátím.

Další kapitola je tu! Dopředu říkám, že další hned tak nebude. Momentálně mě čeká fascinující školní akce s povinnou účastí ( a to v pondělí ) a že prý bychom měli být do půlnoci hotovy ( plus se ještě musím dopravit domů a pochybuji, že usnu před druhou ráno )! A to se vyplatí!  Další den máme normální vyučování a součástí úterního úžasného dne je dvouhodinovka tělocviku! Takže pokud neumřu, pokračování by mohlo být ve středu. Ale nic nezaručuji! :D Tak mi přejte štěstí a pokud se už v tomhle životě tady nepotkáme... Měla jsem vás rada!