Potížistka

Coudy: Útěk

„Je někdo doma?" Sotva prostrčím hlavu dveřmi, letí mi kolem hlavy létající talíř, následovaný létající lžící. Trochu bramborové kaše se mi rozprskne na moje čerstvě umyté vlasy, lehce zapáchající rybinou.

„Hej! Dávej přece pozor!" zavrčím a zkoumám škody.

„Co se stalo?" ptá se Jamie, zatímco se snaží nakukovat dovnitř. Naneštěstí pro něj mu stojím ve výhledu. Když konečně spatří Richardovo dílo, zalapá po dechu.

„Ale no tak kámo, co ti kdo udělal? Koukni na ten bordel." stěžuje si.

Richard ho ale neposlouchá a běží ke mně.

„Jsem tak rád, že se ti nic nestalo! Říkali, že ne a taky, že jsi mi zachránila život. Ale když jsem se vzbudil, tak jsi tady nebyla-" brebentí jak o život.

„A tohle je kdo, Coudy?" přeruší ho Jamie a významně na něj pohlédne. Richard pohlédne na něj a pak na mě.

„Tak mě si zakázala hledat si kamarády, ale na tebe to neplatí?" nadzvedne obočí.

„Já si nedělám kamarády," bráním se.

„My už totiž jsme kamarádi nějakou dobu." potěšeně se šklebí Jamie.

„Poslyš," zkouším to s ním pomalu, „teď se to moc nehodí, tak co kdybys počkal na chodbě?" nečekám na jeho odpověď a zavřu mu dveře před nosem.

„To od tebe nebylo hezký," podotkne Richard, "ale nejspíš bych to udělal taky. Kdes ho nabrala?"

„To není důležitý. Teď si musíme rychle posbírat věci a vzít roha. Máme čas do západu slunce. Pak musíme být za jejich územím."

„Dobře a proč?" chce vědět.

„Přemýšlej. Jsme na jejich území. Rozhodně nestojí o další lidi, o které by se museli starat a už vůbec ne o lidi, který by jim lovili jejich zvěř a přiživovali se na nich. Jenom koukni na to, kolik věcí si jim tu zničil a jak moc si plýtval jejich jídlem. Být na jejich místě, tak tě nejspíš zastřelím."

Povzdychnu si. Pokoj to musel být celkem pěkný. Měli tu dokonce i obrazy, které pravděpodobně visely na stěně, ale nevydrželi Richardovu renovaci a nyní leží v rohu s rozbitými rámy a některé z nich jsou protržené.

„Ale teď vážně, cos to tady vyváděl?"

„Co? Jo, ty sis všimla těch obrazů, viď?" nervózně se zasměje.

„Co když byli drahý?" ptám se unaveně. Já to věděla. Oni nás zabijou.

„Víš, co? Naprosto s tebou souhlasím. Do kdy jsi to říkala, že máme být pryč? Do západu slunce? A co kdybychom zmizeli hned? Honem, než si těch obrazů všimnou." strká mě směrem ke dveřím.

„Už ti někdo řekl, jakej seš idiot? Pokud mě kvůli tobě zamordujou a moji hlavu napíchnou na kůl jako výstrahu, tak ti to v životě neodpustím!" vrčím na něj šeptem, zatímco otevírám dveře a vykukuju na chodbu.

Nikde nikdo. Naštěstí. I Jamie už to vzdal.

„Poď, poď! Ne tudy ne. Kam to zas lezeš?" syčím, když si to Richard míří zpět do osady, místo aby šel do lesů.

„A co naše batohy? Musíme vzít naše batohy." Trvá na svém a mizí mi z dohledu. Asi tu fakt umřeme.

Sednu si na nejbližší šutr a založím si ruce na hrudi. Nehodlám ho následovat na sebevražednou misi. Zase.

Radši budu sedět a počítat šišky. Když se dostanu na číslo tři sta osmdesát pět – a nejsem si jistá, jestli jsem nějakou nepočítala dvakrát – slyším za sebou prasknout větvičku.

„Někam jdeš?"