Potížistka

Sydney: „Vloupačka"

Dům je obrovský. Nekecám. Když jsem někdy v životě použila výraz „obrovský" bylo to jenom proto, že jsem nikdy předtím neviděla nic takového. Jako druhé slovo mě napadne „zbytečný". 

Doopravdy, kolik dva lidé potřebují koupelen? Určitě mají jednu místnost jenom pro ponožky. Ušklíbnu se a začnu si hrát se zámkem u dveří. Teď asi čekáte, jakým složitým způsobem jsem přišla na adresu bydliště. Bylo to vlastně až směšně jednoduché. Auta už nejsou to co bývaly. Stačilo se jenom vloupat dovnitř a pak nastavit navigaci na „domů". 

V dnešní době už lidé nemají čas na nic. Ani na svoje vlastní děti, ani na dělání takových triviálních věcí, jako chodit nakupovat, nebo řídit. Místo toho si na to najímají lidi, kteří to dělají za ně, nebo stroje. Takže v podstatě jenom sedí za volantem a tváří se, že s ním otáčejí. A to jenom, když se jim chce. K řízení teď nepotřebujete ani žádné zkušenosti či poznatky, všechno řídí počítač. Netřeba říct, že díky tomu výrazně klesl počet autonehod. Jedna z mála výhod dnešní doby.

Zámek konečně cvakl a dveře se pomalu otevřely. Jak jsem čekala, alarm nebyl zapnutý. Pokud se vůbec namáhali nějaký mít, když v dnešní době není skoro žádná kriminalita. A pokud měli, tak ho Elliot a nebo někdo ze služebnictva nezapnul, jelikož pán domu je ještě v práci.

A rozhodně musí mít hodně služebnictva, aby stihli uklidit tenhle palác. Dobře, paláci se to podobá jenom počtem přebytečných místností.

Dobře, kdybych byla boháč, kam bych si dala ložnici? Já osobně bych si ji nedávala moc blízko ke vstupním dveřím. Když už by se ke mě náhodou někdo rozhodl vloupat, tak by byla moje ložnice prvním místem, kam by útočník zavítal.

Kdybych měla takový dům, tak bych nechala přízemí pro návštěvy s místnostmi jako kuchyň a obývací pokoj. Podle počtů dveří asi hodně kuchyní a obývacích pokojů. Nemám čas je všechny procházet a ještě bych se tu nakonec ztratila.

Jsem rozhodnutá, jde se do prvního patra. Otevřu první dveře nalevo. Sakra! Je kulečníkový stůl, terč na šipky, spousta dalších podobných věci a... dráha na bowling? Sakra, kolik ten chlap vydělává? 

Vycouvám z místnosti a otevřu dveře naproti. Pracovna. Výborně! Tu ale teď nepotřebuju. Otevřu místnost vedle herny a opatrně nakouknu. Ložnice! Jenom je jaksi obsazená. Sakra! Ještě že jim tu nevržou dveře, jinak bych ho mohla vzbudit. Co nejopatrněji opustím místnost a zkouším další a další dveře. Prádelna, koupelna, další obývací pokoj. Kolik jich tu mají, radši nevědět.

Bingo! Nevím, kolikátý pokus to byl, ale nakonec jsem se do ložnice dostala. Rozsvítila jsem a byla lehce překvapená. Celkem minimalisticky zařízená, ale jenom, když ji srovnáte se zbytkem domu. Pořád tam ale bylo víc věcí, než já vlastním.Vrhla jsem se k matraci a šátrala pod ní rukou. 

Prosím, prosím, prosím. Ať mě nepodvedl. Byl příliš v šoku, než aby si stihl vymyslet nějakou dobrou, uvěřitelnou lež. Mám ho!

Asi po minutě jsem v dlani svírala maličký klíček. první část úkolu splněna. Teď jenom popadnout ty Kódy a můžu zmizet. Zalije mě vlna euforie a s pitomým úsměvem na tváři otevírám dveře. Když zjistím, že koukám do páru oříškových očí ztuhnu. A udělám první věc, co mě napadne. Zase dveře rychle zavřu.

„Hej! Přivřelas mi malíček! Pojď sem! Za to tě nechám vyhodit! Co tady vůbec ještě děláš?" Oboří se na mě. Dovolím si jeden očistný nádech nosem a výdech pusou. Nesmím praštit lidi, i když si to zaslouží. A jsou zatraceně pohlední idioti. Sakra! A tahle myšlenka se vzala kde?