Potížistka

Coudy: Plav za světlem

Vzpomínám na malou holčičku, kterou jsem byla. Hlavou mi běží spousty střípků vzpomínek, zatímco lapám po dechu a kopu a máchám pažemi. Nakonec mi v hlavě zůstala jen jedna jediná.

„Jakeu, co když se budu topit?" ptala se.

„Tak pro tebe skočím a zachráním tě." tvrdil.

„A když tam se mnou nebudeš?" stála si za svým.

„Já s tebou budu pořád," smál se, "kdo jiný by tě zachraňoval?"

„A co když tam se mnou přece nebudeš? Co budu dělat pak? Kolem mě bude jenom tma."  kulila vyděšeně oči.

„Váš, co dělat v takových chvílích? Kdy je kolem tebe jenom tma, je ti jenom zima a není žádná naděje? Plíce se ti svírají a není dost vzduchu. Tma ti bude stále blíž a ty budeš vyděšená. Nebudeš vědět, kde je nahoře, kde je dole. Kolem tebe budou jen bubliny vzduchu..." díval  se někam za její hlavu a bylo na něm vidět, že už více nevnímá. Byl lapen ve vlastních fantaziích.

Dívka se začala smát.

„Jakeu, už to děláš zase!" křičela smíchy.

„Promiň, nechal jsem se trochu unést." omlouval se a zase se usmíval jako žralok.

„No?" pobídla a skoro se zapomínala bát. 

„Co?" nechápal a to ji opět rozesmálo.

„Co mám dělat, když je kolem mě jenom tma a nezbývá žádná naděje?" chtěla vědět.

„Přece plav za světlem!" Vykřikl a skočil do jezera.

Kéž bych mohla říct, že nejsem vyděšená. Nemám rada vodu.

Máchám rukama kolem sebe ve snaze najít oporu. Kde je? Slíbil, že pro mě skočí a zachrání mě! Natahuju se ze všech sil po ruce, která by mě měla vytáhnout, ale nic tu není. 

Necítím své prsty. Možná je to chladem, možná je to proto, že umírám. Vím to a trochu jsem to věděla i před tím skokem, ale odmítla jsem si to připustit.

Nemůžu přece najednou nebýt. Co je to za blbost?

Proud se mnou cloumá jako s hadrovou panenkou a já jsem tak unavená...

...příliš unavená...

...vzduch...

...plíce mi hoří...

Hádám, že toto je moje poslední chvilka. Měla bych říct něco pamětihodného, ale nevím co.

Jak to ti velikáni dělají?

Moment. Něco tam vzadu. Nelíbí se mi to.

Nemůžu umřít s pohledem na nějakou divnou věc.

To má být to poslední, co spatřím? Děláte si legraci?!

Necítím své paže. Bezmocně vedle mě visí jako cizinci a já nemám vzduch.

Ne! To teda sakra ne! Je tolik krásných výhledů a já musím umírat při pohledu na divnou věc. Svět mi dluží alespoň západ slunce!

Ne tu divnou věc v dálce. Tu nechci. Ne.

Vztek mi pumpuje do žil adrenalin a já začnu přemýšlet.

„Přece plav za světlem!" „Přece plav za světlem!" „Přece plav za světlem!" „Přece plav za světlem!" zní mi v hlavě známý hlas.

Člověk by si myslel, že mě to mohlo taky napadnout. Na moji obhajobu, já tu umírám, jasný?

Mávám zuřivě pažemi ve směru k hladině. Bojuju. Vždycky jsem bojovala a vždycky budu. Moje prsty konečně naráží na vodní hladinu a za nimi následuje moje hlava. Hltám vzduch.

Plíce mě pálí od nedostatku kyslíku a já jim ho hodlám dopřát. A pak se v půli nádechu zarazím.

Ta divná věc.

K té divné věci patří i vlasy a paže a trup a nohy a vůbec všechno. Zamrazí mě, když tu divnou věc poznávám. 

„Ri-Richarde!" křičím, ale moje drkotající zuby dost ubírají na výsledném efektu.

Koukám na jeho tělo kroutící se pod hladinou. Kdybych tvrdila, že jsem si nepředstavovala, že se ho zbavím, tak bych kecala. A fakt hodně.

Někdy jsem to ve svých představách dokonce já, kdo mu probodává to místo, kde by měl mít srdce nožem. 

Ale nechat ho utopit se... to je příliš jednoduchý způsob, jak se někoho zbavit. Tak si to aspoň zdůvodňuju.

Pravda je, že moje tělo automaticky vyrazilo za ním. Nedbajíc na to, abychom si to ještě v klidu rozmysleli.

Dělám chybu? Možná. Budu toho litovat? To si sakra pište, že jo.

Ponořuju se zpět do mokrého pekla. Už jsem říkala, že nemám rada vodu? Richardovo tělo klesá stále níž. Plavu ještě rychleji a doufám, že není příliš pozdě.

Moje prsty se mi obmotávají kolem cípu jeho trička. Prudce zatáhnu k sobě, takže se ocitneme tváří v tvář. Poeticky řečeno. Pravda je taková, že mi strčí svůj nos do mého oka.

Vlastně tak vypadá celkem klidně. A musím uznat, kdyby nebylo toho topení, tak by vypadal i celkem... přitažlivě?

To je jasný příkaz pro mě, že si mám pohnout nad hladinu. Neokysličuje se mi mozek a já myslím na blbiny.

Vynořím se nad hladinu a tahám jeho tělo s sebou. Musím zapojit všechny svaly. Je náročné bojovat s divokou vodou sama, ale zkuste si to se závažím v podobě idiota v bezvědomí.

Když se mi ho ale podaří jakš takš vytáhnout na pevninu, svalím se vedle něho do písku. Musím se usmát. Písek.

Zavřu oči a chvíli jen tak odpočívám. Ztěžka se nadechuju a vydechuju. Když znova otevřu oči koukám na černé boty.

Zamrkám. Do obličeje mi míří asi deset zbraní.

„Ahoj." zavolám a vyskočím.

„Jste na našem území." zamručí nevzrušený hlas.

„Vysvětlím to. Je to opravdu vtipný příběh. Ale teď, kdo z vás umí první pomoc?" významně se na ně podívám a šťouchnu botou do Richardovi ruky.

Páni! Další část je tu. Řeknu vám, s touhle částí jsou samé problémy.

Už jsem ji vydala, ale nějakým nedopatřením se mi ji povedlo smazat a nahradit její rozepsanou verzí... Potlesk pro mě! To se může stát jenom mě.

Děkuji mnohokrát a ještě víckrát Terilast za poslání kopie!!!! Budiž ti tato kapitola věnována! 

Zatím se mějte a hodně se smějte! ;)