Potížistka

Coudy: Šance

Radši budu sedět a počítat šišky. Když se dostanu na číslo tři sta osmdesát pět – a nejsem si jistá, jestli jsem nějakou nepočítala dvakrát – slyším za sebou prasknout větvičku.

„Někam jdeš?" ozval se za mnou hlásek. Ohlídnu se a uvidím i jeho majitele. Hnědé zacuchané vlasy a oči stejného odstínu. Kulatý obličejík s velkýma hnědýma očima.

„Jestli i ty budeš tvrdit, že mě znáš, tak-" nenechá mě domluvit a začne se smát. Otočím se od ní, ale ona si stoupne přede mě a založí si paže na hrudi.

„Znám tě z vyprávění." upozorní mě.

„Bezva." procedím a rozhodnu se ji ignorovat. Určitě ji za chvilku omrzím.

„Jamie mi o tobě vykládal. Zdáš se super. Je všechno z těch příběhů pravda?" ignoruje mé ignorování.

Povzdechnu si.

„Možná bys neměla věřit všem příběhům, které uslyšíš." poradím jí.

„Jaká je teda pravda?" chce vědět.

„Neřekla bych, že je o mně moc co vyprávět. Dá se říct, že můj život začal být zajímavým až útěkem z Civilizace. Celkem dlouhý příběh,ale víš ty co? Jednou ti ho povím." slíbím, ale vím, že se jí nebude líbit.

Já ale nestojím o to, být něčí vzor.

Mohla bych s vyprávěním už klidně začít, ale kde přesně? Můj odchod by se dal rozdělit do tří malých vzpomínek. Ta první byla tak dávno a přitom nemůže být starší, než tři měsíce.

Co si pamatuju, bylo to vždy já a Jake. Když jeden z nás měl problémy, vlezl tomu druhému v noci oknem do pokoje. Bylo tomu tak roky a byl tomu i naposledy, kdy mě zase navštívil. Bydlíme na sídlišti v části města určené pro lidi jako my - levné pracovní síly.

„To není možné." tvrdila jsem mu tehdy neochvějně.

Já sama jsem toho byla důkazem.

Svojí existencí vděčím své matce a náhodnému muži, se kterým matka strávila noc, jež se ničím nelišila od všech ostatních.

Nemiloval ji a druhého rána byl pryč. A pak jsem přišla na svět já a má matka z něj odešla.

Spáchala sebevraždu.

Nemilovala mě.

Přitom její poslední slova byla: „Má smysl milovat, když není nikdo, kdo by miloval tebe?"

Ta slova šeptala noci a větru, který ta slova odnášel jako tajemství přes oceány.

Ale možná bych to dokázala. Milovat ji tak, jako by jistě milovala ona mě.

Jenže mi nikdy nedala šanci. Nikdo mi ji nikdy nedal. A pokud nenašetřím dost peněz, nikdo mi ji nikdy nedá.

Jsou Kódy – velmi drahé-, které nás mohou naprogramovat, abychom byli zvláštní. Byli něčím víc. Měli to něco, kvůli čemu se lidé mohou zamilovat.

Tak to aspoň říkali. To slibovali.

„Ne, nepoužil jsem Kódy, ale přesto je to tak." ukáže mi svůj žraločí úsměv.