Potížistka

Coudy: Já tě znám

„Takže ještě jednou," povzdechl si jejich vůdce, "jmenuješ se Coudy. A ten kluk, co plave téměř tak skvěle jako cihla..." podíval se na mě lehce zmateně, očekávajíc vysvětlení.

"Jo, to je Richard. Já se zapomněla zmínit?" zamračím se. Vysvětlování mi nikdy moc nešlo.

"A ty jsi s ním utekla z bezpečí domova do neznáma, jelikož... A tady jsem se ztratil. Abyste mohli být spolu?" zeptal se spokojeně, že něco trefil.

"Skoro. Až na to, že jsem neutekla jenom s ním, ale i s mým nejlepším kámošem a jeho bratrem." objasňuju mu pomalu.

"S bratrem tvého kámoše." ujišťuje se.

"Ale ne! S Richardovým bratrem. Ale nebojte! Ti tu nejsou. Jake a Ashley jsou v jiném táboře a jsou zranění, takže logicky nemohli jít s námi. Narazili jsme na skupinu lidí a ti je nechali u sebe s tím, že je uzdraví, když je dovedeme ke Společenství." prohlásím šťastně, jelikož jsem s vysvětlováním na konci.

"Dobře. Ale kde máš ty lidi, které k nim máš dovést?" nechápal věčně zmatený vůdce této osady. Já nevím, ale kdybych si měla vybrat nějakého vůdce, pravděpodobně bych volila někoho, kdo má vyšší IQ, než do kolika umí počítat.

"To už jsem říkala asi dvakrát. Ale budiž. Utekli jsme jim s Richardem, jelikož byli děsně pomalý a akorát by zdržovali." pravím, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě. A možná i je. Nebo mám prostě jen přehnané nároky na lidstvo.

"A jak tam ty lidi hodláš dovést, když si je tam nechala?" nechápe a já se usměju. Konečně položil dobrou otázku. Načež se zamračím, protože má svým způsobem recht.

"Neřekla jsem, že můj plán nemá chybičku." připouštím po chvíli.

Unaveně si položí hlavu do dlaní. Člověk by si mohl tipnout, že obvyklá náplň jeho práce není dolování informace z mladých puberťáků. Ještě ke všemu chudák stará vyfasoval mě.

Myslím, že Richard by to vysvětlil lépe, ale jejich kápo má prostě smůlu, že Richard se válí ve vedlejším srubu. Což se jím musí uznat. Nežijí si vůbec špatně! Mají to tu sakra útulný. Lehce ale pochybuju, že bychom já, nebo Richard byli zváni.

Někdo buší na dveře jako psychopat a vytrhne mě tak ze zamyšlení. Pak dveře rozrazí kluk mého věku a nějakou chvíli na mě dlouze kouká s přimhouřenýma očima. Za normálních okolností, bych to brala jako urážku největšího kalibru a už bych se do něj navážela.

Shodněme se ale na tom, že dnešek není jako každý druhý tuctový den. Nebo vy se snad každý druhý den topíte? Sice to u mě nebyla premiéra, ale i tak to nepatří do mého denního pořádku.

Chci říct, že místo svých obvyklých reakcí jsem na něj taky přimhouřila oči. Pevně odhodlaná, neuhnout jako první.

"Jamie! Co potřebuješ?" zeptal se šéf a Jamie - pravděpodobně to bude jeho jméno, jelikož na něj celkem dobře slyší - musel ode mě odvrátit pohled a věnovat se zprávě, kterou sem letěl jako velká voda sdělit. Ušklíbnu se.

"Posero..." zašeptám, ale mám takový pocit, že mě slyšel, protože po mě šlehne pohledem. Najednou mě nevím proč začne fascinovat výhled z okna.

"Ehm, promiňte. Ten kluk, který je tady s vodnicí," ukáže na mě a já na něj mrknu, "se právě probudil a je celkem hlučný. Pořád se po ní ptá. A hází naštvaně věcmi. Nemohla by mu říct, aby toho nechal? Třeba ji poslechne. Tedy aspoň v to doufají lékaři."

"Vem ji za ním." řekne jenom šéf a Jamie mě vyvádí ze srubu. Jakmile za námi klapnou dveře, otočí se ke mě a usměje se.

"Já tě znám!"

Jsem naživu! Sice jsem řekla, že další kapitola vyjde až ve středu, ale nemohla jsem se dočkat ;)