Falešní

1.kapitola

Je to tu zase. Přetvářky, faleš a lži. Zase musím do toho kola nepřátelství a slz. Jen, co udělám krok nebo nějaký pohyb, všechno je špatně. Chci z toho místa, chci pryč, chci co nejdál to půjde, nejde to. Ta budova mě tu drží. Škola. Jen co překročím její práh, Ellie a Frances roznesou pomluvy: "Jak to zase vypadá, podívejte se na ni" nebo "hele ona neodešla ze školy, já ale myslela že jí vyhodili." Nesnáším je. Nikdy jsem nebyla oblíbená, ale nikdy takto potupená... Jenže já se neumím bránit. Bránit se před pomluvami je jako bránit se před někým, kdo je desetkrát silnější než vy. A ten slabší, to jsem já, šestnáctiletá Zooey. Možná ani pravé kamarády nepotřebuju. K čemu jsou? K tomu, abychom se vyzpovídali ze svých tajemství a nebo k tomu, že potřebujeme někoho, kdo nás podrží a postaví se za nás v každé situaci? Ani sama nevím... Nikdy jsem nejlepší kamarádku neměla a vlastně ani pravého kamaráda... Všichni se ze začátku tvářili jako svatoušci, ale nakonec mě zradili. A zrada moc bolí. Tak moc, že já už to ani necítím.

Ale je čas vstoupit dovnitř. Do světa nepřátel a lží. Nevím, co mě tento rok čeká, ale vím, že to nebude oříšek. Cítím, že to bude něco velkého, nějaký zlom a všechno bude rázem jinak.

**

Otvírám dveře. A nic. Žádné nadávky, žádné pomluvy. Něco je špatně. Jdu se vzpřímenou hlavou, co nejrychleji to jde. Přicházím ke své skřínce a najednou. Rajčata. Ze všech stran vidím jen červené kolečka, co se stále přibližují. Prásk! Moje vlasy, oblečení, tělo, celé červené od rajčat a bůhví čeho ještě. V pozadí už slyším jen hlasitý smích. Seberu své věci a se slzami v očích utíkám někam se schovat. Chci někam, kde je ticho, kde se můžu vybrečet a na všechno zapomenout. Vzpomněla jsem si jen na jediné místo, které mi před pár lety ukázal školník. Tam můžu být opravdu ale opravdu sama. Nikdo o tom místě nikdy neslyšel. Zpomaluju, aby nikdo neviděl, kam jdu. Místo toho, abych šla do své třídy na hodinu, popobíhám se schovat na záchod. Zvoní. Čekám až bude úplné ticho. Teď! Vyjdu ze svého úkrytu a mířím přímo pod schody. Jsem tam. Už jen otevřít tajemné dveře a vstoupit do toho krásného ticha. Beru za kliku, ale v pozadí slyším kroky, které jsou stále blíž a blíž. "Zooey?!"

Tak rozhodla jsem se, že začnu psát i příběhy. Doufám, že se vám to bude líbit a toto je vlastně takový začátek... Takže se zatím nic moc nestalo. A budu ráda za nějaký votes a komentáře a hlavně když vydržíte až do konce příběhu.