Falešní

9.kapitola

Mike. To je teď jediné, co mě zajímá. Musím mu pomoct. A to nejen kvůli tomu, že on pomohl mě. Je to taky kvůli mě. Nevím proč ale prostě tak. Zvoní, sakra. Musím na hodinu. Odpoledne musím vyřešit tuhle hádanku. Přeci se dá nějak odložit ten odjezd. Protože jestli Mike odjede, bude mi chybět. No nic, jdu na hodinu.

Nuda, nuda a ještě jednou nuda. Všechny ty hodiny ve třídě byly nuda. Už se to nedalo přežít a tak jsem si začala kreslit jméno MIKE. A se srdíčky. Proooč? Co se to se mnou děje. Nějak jsem se do toho zabrala, že jsem neměla pojem o čase a najednou zazvonilo. Konec poslední hodiny. No konečně. Seberu věci a běžím ven ze třídy. Ještě se chci ale stavit v komůrce.

Vejdu dovnitř a zjistím, že tam někdo byl. Asi Mike. Teda doufám. Snad se nikdo jiný neodvážil vstoupit za ty dveře. Byla tam deka. Červená. Kostičkovaná. Netuším, kdo to tam dal, ale určitě Mike. Kdo jiný. Jdu si na ní sednout. On věděl, že přijdu. Nechal tu vzkaz. Malý papírek. Vezmu ho do ruky. Je na něm: Ve 20:00 tady, Zooey. Je to on. Poznala jsem to. Políbila jsem papírek a odešla.

Doma jsem měla dost času na přemýšlení. Abych přišla na to, jak mu pomoct. Ležím na posteli a koukám do stropu. Dumám nad svými myšlenkami. Nic mě nenapadá. Vůbec nic. Zvonek. Někdo zvoní. Jdu otevřít.

Francis? Co ta tady dělá sakra. "Jé ahoj Francis, co ty tady a odkud znáš mojí adresu?" divím se. "Ahoj Zooey, víš adresa jde lehce zjistit třeba ve škole a přišla jsem jestli bys nezašla teď někam. Víš něco ti dlužím, tak bych to ráda smázla. Ale kdybys pak chtěla, tak se můžeme vídat dál jako kámošky. Mě by to nevadilo. Mohla bys teda teď? Neděláš něco důležitého?" Směje se. Ale upřímně. Nejde říct ne. Ale co Mike? To je důležité! Třeba by mi mohla pomoct. Jen jí nesmím říct jméno a bude to v cajku. Tak jo. Půjdu. "Půjdu ráda, Francis, jen si půjdu sbalit nějaké věci, počkej chviličku. Ale pojď aspoň do předsíně, ať nestojíš venku přede dveřmi." "Děkuju," usmála se, "máte to tu hezký." Taky jsem se na ní usmála. Není tak strašná, jak se dřív zdálo. Jdu do pokoje. Vezmu si mobil, klíče a nějaké peníze. Dám to do vaku a jdu za ní. "Tak jdeme," řeknu s nadšením. Zase se usměje. Vyrážíme.

Jdeme na dortík do jedné z cukráren, co tu máme. Je to asi jedna z nejlepších, co tu máme. Teda pro mě. Sedneme si do rohu. Objednáme malinový dortík a nějakou limonádu. A mluvíme a mluvíme. O škole, o Ellie a o tom co mi prováděli. A teď přišla řada na radu pro mě. Ptám se jí: "Francis, potřebuju poradit." Kouknu se na ní a ona mě s napětím sleduje. "Víš, mám takový problém. Mám kamarádku, tu neznáš, není ze školy, no a ona má takový problém. Chodila dřív na jinou školu v jiném městě a tam jí dělali něco podobného, co já měla do teď, ale prý ještě něco horšího. No a ona se tam má zpátky vrátit, ale nechce. Prý si něco udělá, kdyby musela. Takže bych jí nějak chtěla pomoct, nechci ji ztratit." Až teď jsem si uvědomila, že mluvím o Mikovi. A že je to všechno pravda. Nechci ho ztratit. Nechci, aby odjel. "No," vpadla mi Francis do myšlení, "pomůžu ti." Zase ten úsměv. "Nech mě chvíli přemýšlet." "Dobře," odpovím jí. Tak mezi jejím myšlením a mým nic neděláním sním dortík. Ona taky.

"Mám to!" Vysvětluje mi to kousek po kousku. Zní to fantasticky. Ona je vážně skvělá. "Děkuju," ulevilo se mi, "moc si mi pomohla. To by mě samotnou asi nikdy nenapadlo a nebo až za dlouho a to by bylo pozdě. Ještě jednou díky." Kouknu na hodiny. 18:45. V duchu si říkám: Tak 10min cesta domu, pak se ještě upravit a dalších 20min cesta do školy, no a pak tam chci být o chvíli dřív. Tak to abych tady odtud vyrazila. Ale bylo to super odpoledne. A mám plán. Což je taky super. "Francis, já budu muset jít, mám ještě něco domluvenýho." "Joo, jasně, já už bych měla taky stejně jít. Rodiče budou na mě čekat." Zvedáme se a jdeme zaplatit. "Zooey, počkej, já to zaplatím, stejně ti to dlužím." "To nejde," odporuju jí. "Ale jde, příště mě třeba pozveš ty." Zase ten úsměv. Takový miloučký. "Dobře tedy," povoluji ji to, "tak se měj já běžím, ať to stihnu. A díky za to odpoledne." "Papa," mává mi.

Jsem doma. Tak je 19:10. V půl musím vyjít. Takže rychle do sprchy. Pak se oblíknout a jít. Ještě to musím říct tátovi. "Tati?" "Ano, miláčku?" "Já jdu spát ke kamarádce, jo?" Musím to zkusit takhle. Bojím se, že by mi to jinak nepovolil. Zase by vedl svoje kecy. "No ale to se mi nelíbí." Sakra... Teorie pátek přichází. "Ale tati, je mi 16 a dneska je pátek, takže zítra žádná škola. Prosím a mám to už domluvený." "Dobře no. Zavolej ráno, ju?" "Jasan, tak ahoj," odpovím a mizím za dveřmi.

Už jsem skoro u školy. Celou cestu přemýšlím o tom, proč se máme sejít tak pozdě večer. Ale vždyť je to fuk. Mám plán a to je hlavní.

Vstupuju do školy. Takovou jí ještě neznám. Tmavou a prázdnou. Jdu do komůrky. Otevírám dveře. Trošku vržou. Zezadu slyším: "Už na tebe čekám, Zooey. Pojď." Pomalounku našlapuju a mířím dozadu. Je tu velká tma. "Miku, věděla jsem, že..." "Pššt," skáče mi do řeči.

Tak další kapitolka. Snad se vám líbí. Budu ráda za každou, jak říká moje kamarádka, hvězdičku, bublinku :D díky...