Falešní

17.kapitola

"To bude zas ten kluk s tou holkou."

Někdo z něj vylezl, ale nebyl to ten kluk s tou holkou, tenhle kluk mířil přímo ke mně. Nelíbilo se mi to.  Radši jsem se rychle otočila a rozběhla. Za sebou jsem jen slyšela: "Mě neutečeš!" Ještě víc jsem přidala. Co sakra chce? Proč mě honí? Už nemůžu. Ale musím běžet. Ale on je rychlejší. Chytil mě celkem za chvíli. No chytil, spíš shodil. Ležela jsem tam na zemi. Otočil mě. A stoupnul si nade mě, abych nemohla utéct. "Takže holčičko, to jsme si nedomluvili, chtěl jsem jednat po dobrým, myslel jsem, že tohle bude jen druhá výstraha. Ale ty si se snažila utéct. Takže tě vezmeme rovnou s sebou. Tak vstávej. Jdeme!" sehne se ke mně a bere mě přes rameno jako pytel brambor. "To je jenom opatření, abys mi neutekla!" omlouvá se. "Pusť mě hned dolu. A co po mně vlastně chceš? Jestli mě ihned nepustíš, začnu volat o pomoc!" začnu sebou máchat. Bum! Ležím opět na zemi. "Tak dobře, půjdeš hezky po svých. Ale opovaž se utéct, pak budou horší následky. Já znám totiž každý tvůj krok! O to se neboj." usměje se na mě. Vstanu a nechám se dotlačit do toho černého auta. Tam sedí další dva kluci. Když už sedíme, vyptávám se na všechny možné otázky, co mě napadají. Ale oni mi neodpovídají. Jediný, co řekli: "Však ty sama víš."

Jednoho kluka jsem poznala. Byl to ten, co mě měl upozornit. Sakra. Musím přijít na to, proč mě chtějí unést. Vlastně už unesli. Nevim, kam jedu a to mi stejně neřeknou. Ale musím přijít na to, kdo to je. Přemýšlím. Vzpomenu si na ty dopisy. No jasně. Že mi to nedošlo rovnou. Patrick. Proč jsem tak blbá. Kam mě tak můžou vést. Takže, oni chodí do školy. Mě teda musí zavést někam blízko města. Uvidím, jestli tam bude klid nebo ne. Pak usoudím, jestli to je město nebo ne.

"Nemáš žízeň?" vytrhne mě jeden z těch kluků z mých myšlenek.

"Co? Jo, mám. Díky." vzpamatuju se. Usměje se na mě a podá mi flašku s pitím. Napiju se. Najednou jsem nějaká unavená. Usínám.

**

Probouzím se. Trošku mě bolí hlava. Otevřu oči. Sakra, kde to jsem? Oni mi do toho pití dali nějaký uspávací prášek nebo co. Sakra. Je tu celkem tma a zima. Mohli mi dát nějakou deku a mikinu. Aspoň tu je postel. Ale vypadá to tu divně. Malá místnost, bílý zdi, divný kovový dveře. Jak v nějaký cele ne? No, je tu i stůl se židlí. Aspoň něco. Mohli by mi dát tužku a bloček, abych měla aspoň, co dělat. A nebo nějakou knížku. Kde mám věci? No, jasně. Vzali mi všechno. Hlavně mobil. Kdybych aspoň mohla zavolat tátovi, že jsem v pořádku. Chudák. Nejdřív přijde o manželku, kterou miloval a teď má trpět kvůli mě? Tak to teda ne! Hned, jak sem někdo přijde, všechno mu vyklopím. Musím to vzít hezky do svých rukou. Jinak tenhle boj prohraju. Ale já se nevzdám! Vyhraju!

Slyším kroky. Někdo odemyká. Zavrže s dveřmi a vejde. Zřejmě je někdo dlouho nemazal. Zase za sebou zavře. Otočí se na mě.

"Ahoj, holčičko," nojo, zase si to nemohl odpustit. Samozřejmě celý Patrick, i když ho neznám.

"To holčičko sis mohl odpustit, ale tak dobře no. Mám na tebe pár přání. Jestli nechcete, aby mě hledala policie." usměju se.

"Poslouchám." šlo to rychleji než jsem čekala.