Falešní

13.kapitola

Otevřu oči. Vidím někoho v bílém, jak nade mnou stojí. A potom u mě sedí někdo, normálně oblečený a drží mojí ruku. „Kdo to je?" říkám si. Neslyším nic. Jen vidím, jak někdo otvírá ústa. Zase usínám.

Znovu se probouzím. Tentokrát tam je jen ten kluk, který mě drží za ruku. Nevzpomínám si, kdo to je. Ale už ho slyším. „Zooey, všechno bude v pořádku. Ano?" Má odpověď ho trochu překvapila: „A ty jsi kdo? A proč mi říkáš Zooey? " Koukal na mě s otevřenou pusou a nevěděl, co říct. Pak někdo otevřel dveře. Někdo v bílém plášti. Začal ke mně mluvit: "Tak Zooey, já jsem pan doktor a ty mi teď hezky řekneš, jak se jmenuješ, kolik ti je, kdo jsou tví rodiče, ano?" „Ráda bych vám řekla, jak se jmenuju, ale já nevim, kdo jsem a nevím, proč mi všichni říkáte Zooey a nevim, kdo je tenhle kluk a nevím, kdo je můj otec nebo mamka. Já, já nic nevím." Ten kluk začal brečet, ale nechtěl, abych to viděla, tak radši odešel. Doktor mi tedy oznamuje: „Tak, teď za tebou přijde tvůj otec, Zooey. Nic si ale nepamatuješ, protože si se bouchla moc do hlavy, ale neboj se paměť se ti časem pomalu vrátí."

Dovnitř vejde nějaký pán, který je prý můj otec. Doktor ho ještě osloví: „Pane Decku, nic si nepamatuje, je mi líto. Ale časem se jí paměť vrátí. Nebojte se a držte se." „Díky," odpovídá "můj táta".

"Ahoj Zooey, jsem tvůj táta. Vím, že si mě asi nepamatuješ, ale neboj, ono se to snad spraví." „Tati, já, já si vůbec nic nepamatuju. Můžeš mi něco vyprávět? A proč tu není mamka?" Začal brečet. Nevěděla jsem proč. Ale pak mi to vysvětlil: „Zooey, tvá mamka je už tam nahoře. Ale já vím, že si nic nepamatuješ, ale chtěl bych, aby sis vzpomněla aspoň na ty časy, kdy tu s námi ještě byla." Tak a teď se rozbrečím i já. „Tati, povídej mi o něčem, co jsem dělala a taky bych ráda věděla, kolik mi je? A kdo byl ten kluk, co tu seděl?" „Zooey, je ti krásných 17let. A ten kluk, to byl Mike. Tvůj kluk, Zooey." „Aha, asi není moc rád, že si ho nepamatuju, co? A jak se mi to vůbec stalo?" mám plno otázek. „No, rád určitě není. No, víš ani já přesně nevím, jak se ti to stalo. Nebyl jsem u toho. Ale z doslechu jsem slyšel, zeejsi omdlela a hodně si se bouchla do hlavy. " „Aha, hele tati, jsem unavená. A bolí mě hlava." „Jasně, už jdu, nechám tě spát. Tak brzy se zase uvidíme, třeba si na něco vzpomeneš!" Úsměju se na rozloučenou. Přetočím se na bok a spím.

Probouzí mě něčí si ruka, která mě hladí po vlasech. Otevřu oči. To je ten Mike, o kterým táta mluvil. „Ahoj," zdravím ho. "Ahoj," odpovídá mi. "Ty jsi Mike, že jo?" ptám se ho. "Jojo, jsem. Zooey, já vím, že si nic nepamatuješ, ale neboj se, snad si na všechno vzpomeneš a já tu budu pořád s tebou, ano?" "Dobře, já taky doufám, že si na všechno vzpomenu. Teď jsem si vzpomněla, že když jsem byla malá, tak mi maminka hrávala jednu písničku na klavír. Pořád si pamatuju tu melodii. A ještě si pamatuju, že mi říkávala, že všechno jednou bude dobré a ať věřím sama sobě. Ale pak mám velkou černou díru v hlavě. Nepamatuju si nic od 6let. Jako bych neexistovala 11let. Snad se mi vzpomínky vrátí. Jenom mi pověz. Co ty a já?" "Zooey, vidíš vzpomněla sis aspoň na něco. Časem se to zlepší uvidíš. No, ty a já. Chodíme spolu a já tě nesmírně miluju, a proto s tebou zůstanu i přes tyhle komplikace, teda pokud budeš chtít." Ty oříškové oči jsem už někde viděla. Ale nevím kde. Teď na mě smutně koukají, ale při tom mi dodávají sílu žít. "Miku, já, já nevím, co mám říct. Jasně, že budu chtít, abys zůstal, jen nevím, kdy si zase vzpomenu na to, co k tobě cítím, a tak by možná bylo lepší, že až tady odtud půjdu domu, tak aby to bylo vše od začátku. Jestli jsem tě před mým výpadkem paměti milovala, budu tě milovat i po tom. Ale musíš mi ukázat, proč jsem tě milovala. Neboj se, všechno bude, jak má být. Zvládneme to, ano?" chytnu to za ruku. Usměje se na mě. A pak mě obejme, políbí na čelo a odchází. Zamávám mu a on na oplátku mně. Slyším pak jen bouchnutí dveří. A zase usínám.

Spím. Zdá se mi sen. Jak mě maminka vede do školy za ruku. Vedle ní jde taťka. Všichni se smějeme. To byli časy. Probouzím se.

Tak a vzpomínám si už na víc věcí. Ale Mike k nim ještě nepatří. Ani mamky smrt. Strašně mě štve, že si na to nemůžu vzpomenout. Jsem tady asi 3 dny. A zatím si pamatuju jenom tohle. Jinak mám v hlavě černou díru. Ale pořád si říkám, že časem si na všechno vzpomenu. Jsem zase strašně unavená. Usínám.

Zase se mi zdá sen. Ale teď ne hezký. Zdá se mi o mamce a taťkovi. Hlavně ten moment, kdy mi taťka oznámil, že je maminka mrtvá. Tenhle sen se mi pak zdál ještě několikrát.

Stále si nic nepamatuji o Mikovi a strašně mě to mrzí.

**

Dneska mě mají pustit. Je to dva týdny, co jsem byla v nemocnici. Vím, kde bydlím, vím, kdo je můj táta, vím, kde je má škola, ale nevím, kdo je Mike, nevím, jestli mám kamarády. Pořád si říkám, proč já? Proč se to muselo stát mně? Kdo je Mike?

Další kapitola. Snad se vám líbí. Díky za votes a za komentáře... Díky moc...