Falešní

6.kapitola

Píp, píp, píp! Budík. Zvednu hlavu a kouknu se, kolik je hodin. Vezmu budík a hodím s ním o zem. Hlavou bouchnu do postele, mám ještě půl hodiny, než mě táta vytáhne z postele. Stejně ale nemůžu usnout, musím pořád přemýšlet nad tím, co si Mike prožil. Nejde na to jen tak zapomenout. Vstanu. Tátu už slyším v koupelně, tak zařvu: „Dobré ráno!" „Dobré, Zooye, dobré ráno," odpovídá mi. Vezmu si k snídani sušenku a jdu si připravit svačinu. Jako obvykle budu mít rohlík se šunkou. Táta přechází z koupelny do kuchyně, vezme tašku do práce a odchází: „Měj se krásně, Zooey!" Buch! Zabouchnul dveře. Chvíli čekám, potom se rychle upravím, oblíknu a běžím do školy. Je 7:30. Škola začíná v půl deváté. Máme sraz s Mikem v naší tajné skrýši.

Potichu vcházím do těch tajných dveřích. Pomalu postupuju k naší komůrce. Mike už tam na mě čeká. Cítím jeho vůni. Cítím, jak dýchá. Ale než otevřu dveře, slyším tiché: „Ahoj!"
„Jak si věděl, že jdu?" ptám se nechápavě. „Tak za prvé moc tichá fakt nejsi a mám takové zvláštní schopnosti. Dokážu odhadnout, kdy a co nějaký člověk udělá." Musím na něj koukat fakt divně, protože se začne smát: „Kdyby ses viděla!" Usměju se. „Teď k věci. Co uděláme?" ptám se. „Nic!" říka jistě.

Nechápu to. Nejdřív mi chce pomoct a teď nebude nic dělat? Co to je? A to je první člověk, kterému tak věřím. Nechápu to.

„Cože? Jak nic?" už skoro křičím. „Uklidni se, Zooey, musíme to doopravdy pořádně promyslet. Já ještě pořádně nevím..." „Co nevíš? Jestli mi pomůžeš? Chceš mi říct, že jsem byla tak blbá a věřila ti, že mi pomůžeš? Nebo Co to má jako znamenat?" skáču mu do řeči.

„Uklidni se prosíím," chytá mě za ruce. „Já už nevydržím ty pomluvy a lži, co se o mě říkají, chápeš to? Už ani jeden den, jednu hodinu ani sekundu," padám na Mika a brečím. Utišuje mě. Jsme na zemi v naší komůrce schoulený a já brečím. Nedokážu přestat. Ještě, že tu je se mnou on. „Já tě chápu, ale teď musíme jít na hodinu, Zooey, utři slzy a věř si," usmívá se na mě a kývá hlavou. Na oplátku se taky usměju. Jdeme teda spolu do třídy. Zatím tam nikdo není. Ještě než se posadí, řekne mi: „Věř si! A po škole v naší komůrce!" Nadechnu se, ale Mike mi ukáže pššt. Vždyť jsem mu chtěla jen poděkovat.

Všechny hodiny ve škole proběhly hladce. Až na to, že Ellie měla zase ty svoje kecy. Prý jak se to oblíkám a nebo se prý nesoustředím při hodině, tak mě nažalovala a učitelka mi dala poznámku. Ale já jsem stále v klidu. Protože vím, že on je při mně a že si musím věřit. Pořád dokola si opakuju: „Musím si věřit, musím si věřit, né, já si věřím!" Pomáhá mi to. Cítím se silnější.

Je 13:30. Škola už skončila. Chvíli čekám až všichni odejdou ze třídy. Pak vezmu tašku a jdu pomalu ven ze dveří třídy. Ale koho nepotkám. Ellie a Frances. „Jéé, ona je ještě tady," strčí do mě Ellie. Pořád si opakuju, že si musím věřit. „Koukni na ní, jak je slabá. Takový neviňátko," strčí do mě i Frances. Teď už zakopnu a spadnu. „Jéé, promiň, já nechtěla," zachichotá se a koukne se na Ellie. Jak já je nenávidím. Projdou kolem mě a každá si do mě jednou kopne. „Au," svírám se na zemi bolestí. Ellie s Frances si mě ale nevšímají. Místo toho aby mi pomohli si povídají. Když už mě bolest trošku opustí, zvednu se. A běžím s pláčem pryč.

Tentokrát přijdu do místnůstky první já. Schoulím se do rohu a brečím. Pořád mě bolí břicho, jelikož mě do něj obě dvě koply. Slyším klapnout dveře. Utírám si oči od slz, aby nepoznal, že jsem brečela. Ale on to stejně pozná. „Co se stalo, Zooey, zase Ellie a Frances?" říká smutně. Jen kývu hlavou, nezmůžu se ani na slovo. Tiše sedíme vedle sebe, ani nedutáme. Přemýšlíme o tom, co udělat.

Mike přeruší to hrozné ticho: „Musíš, Zooey, se jim vzepřít. Když na tebe začnou něco říkat, představ si, že vypadají třeba jako šašci se šlehačkou na hlavě nebo prostě něco vtipného. No, a pak už jen musíš říct, co si o nich myslíš. Musíš se jim postavit. Ale, Zooey, ty to zvládneš, věř si! Já věřím tobě, tak ty věř mě! Věř si, utři slzy, vezmi si ode mne tento čtyřlístek, dodá ti štěstí, když ho nejvíce budeš potřebovat," a s těmito slovy odešel z naší komůrky.

Tak po dlouhé době další díl, doufám, že se vám líbí. A děkuju vám za všechno!!

Teď budu asi přidávat častěji, jelikož nám ve škole teď budou odpadávat hodiny. Tak se těšte!