Falešní

4.kapitola

Probouzím se. Vidím kolem sebe nějaké přístroje. Slyším, já slyším. Sice divné pípání, ale slyším! Chci se zvednout, ale nejde to! Všude jsou nějaké hadičky. Znovu si teda lehnu. Chci znovu usnout, ale zaslechnu tiché otvírání dveří. Otevřu oči. Přichází ke mně osoba v bílém plášti, doktor, a za ním sestřička. Vypadají oba mile. "Tak Zooey," začne doktor, "omdlela jsi ve škole, pamatuješ si to?" "Ano," odpovídám slušně. "Tak to je dobře," usmívá se doktor, "nic ti není, ale stejně si tě tu jeden den necháme. Jak jsi omdlela, tak si se praštila hodně do hlavy, tak abychom byli v klidu, že s tím nic nemáš." Usmívám se na ně a přikyvuji. Jsem tak strašně ráda, že nemusím do té hnusné společnosti jménem škola. Strašně se mi ulevilo. Ale přeci jen mě jedno zaráží. Pamatuji si, že do té dodávky, sanitky, nastupoval i ON. Tak kde je? Třeba se se mnou nechce vidět. Ale vždyť je to jedno. Smál se a to mi podrazilo ty kolena. Tak moje naděje zhasla. To ON to způsobil. Všechno zkazil.

Ale vždyť má tak hezký úsměv a srdce mu pláče. Poznala jsem to, musím se ho zeptat a to co nejrychleji. Musím o něm zjistit úplně všechno. Ale teď ležím v nemocnici. Přemýšlím, jak to udělám. Vzpomenu si na to místo. Kam jsem se už málem dostala, ale vždycky mi to někdo pokazil. Ale příště, příště to vyjde. Ale kdy to bude? Za den, dva nebo za měsíc? Asi se z těch myšlenek zblázním.

Co by na to řekla máma? Možná by mě podržela, kdyby nebyla tam někde nahoře. Třeba se na mě teď dívá a říká si, že jsem chudáček malinká. Možná by díky ní bylo všechno jinak. A táta? Ten se ani na svou dcerku nepřijde podívat. Jak smutné. Při pomyšlení na ten osudný den se mi slzy derou do očí. Neudržím se. Musí to ven. V ten den se všechno změnilo. Opravdu všechno. Ale nemůžu o tom mluvit. Moc to bolí.

Zpátky do reality. Jsem v nemocnici. Co budu dělat ten JEDEN celý den? Jsem unavená. Jdu spát.

**

Probouzím se. Je další den. Nade mnou už stojí ten stejný doktor, co tu byl včera. Říká mi: "Dobré ráno, Zooey! Dneska tě pustíme domů. Všechna vyšetření jsou v pořádku. Můžeš se pomalu sbalit. Potom na recepci si vyzvedni takový papír, stačí říct jen jméno, oni budou vědět. Tak přeji hezký den!" Já jen pomalu přikyvuji. Převléknu se, vezmu věci, stejně jsem s sebou měla jen mobil, klíče a tašku do školy, a jdu k recepci. Tam řeknu svoje jméno a dostanu papír s lékařskou zprávou. A hezky zvesela pokračuju domů. Nikoho známého nepotkám. Ani nikoho, kdo by mi ten krásný den zkazil. Přicházím domů. Do školy dneska nemusím, to je to nejlepší, co mě mohlo potkat. Když řekne někdo ŠKOLA, hned mi naskakuje husí kůže a vybaví se mi vzpomínky, ale ne ty krásné, rovnou noční můry.

Až do lehnutí do postele a usnutí, to byl krásný den. Jeden ze sta. Přemýšlení o pomluvách a o tom, co mě zítra čeká, jsem nechala na jindy. Celý den jsem úplně vypla a užívala si.

*

Další den. S optimismem vstupuju do školy. Jdu ke skříňce a pak do třídy. Sednu si do poslední lavice. Zvoní. Přichází učitelka. Hned si mě všimne: "Jéé Zooey, ty už jsi tady? Všechno dobrý?!" "Ano, paní učitelko," usmívám se. Úsměv mi oplácí. Pak přichází 6 nudných hodin.

Po škole bych měla jít domů, ale nechce se mi. Čekám až všichni odejdou a pak odcházím. Vzpomenu si na ty tajemné dveře. Teď už tu přeci nikdo nebude, tak mě nikdo nezastaví. Pospíchám rychle k nim. Ještě naposledy se rozhlídnu. Nikdo. Vstupuju. V pozadí slyším, jak někdo volá moje jméno. Ignoruju to. Postupuju dál a přivřu dveře. Musím dělat tiché kroky a dávat pozor, kam šlapu, jelikož je všude tma. Konečně se rozkoukám. Vzpomenu si, že mám u sebe někde baterku. Vytáhnu ji a začnu s ní svítit. Vypadá to tu jako z nějakého filmu. Na konci vidím další dveře. Jdu pomalu směrem k nim. Buch! Rychle se otočím. Jen dveře, fuj, to se mi ulevilo. Pokračuju v cestě. Křup! Otočím se. Asi mám společnost. Ale nikde nikdo. Jdu dál. Jsem u dveří. Otevřu je. Skoro štěstím pláču. Taková krásná místnůstka. Malá a útulná. Jsem budu chodit každý den, každou hodinu. Na konci stojí židle a přímo na ní ukazuje světlo z okna. Pomalinku přivřu dveře a jdu k židli. Ta ale vypadá dost staře, tak si neodvážím na ní sednou. Stejně radši sedím někde na zemi. Sednu si teda do rohu. Schoulím se, co nejvíc to jde. Vzpomenu si na mámu. Začnu plakat. Nikdo mě přeci neslyší. Anebo já neslyším je. Někdo totiž v tu chvíli vstoupil do mé místnůstky, ale já ho nezpozorovala a ani neslyšela. Až když se posadil přede mne a položil ruku na mojí ruku. Rychle jsem sebou mrskla. On. Co tu dělá? To on mě viděl, jak jsem jdu. Vzpamatuj se, říkám si. Musím mu přeci něco říct. Vždyť přišel a já tu brečím. Musím mu to vysvětlit.

Nadechnu se a on mě zarazí: "Pšššt!" Mlčím. "Zooey, víš, já jsem si prošel to, co ty máš tady a..." Skočím mu do řeči, sice nerada, ale musím: "Já vím." "Jak to můžeš vědět?" ptá se nechápavě. "No, poznala jsem to. Víš, já poznám, když lidi mají na srdci smutek a když si něco v minulosti vytrpěli." vysvětluju mu. "Aha," usmívá se na mě. A k tomu dodává: "Jéé promiň, ani jsem se nepředstavil. Jsem Mike." Zasměju se, i když mi do smíchu moc není. Posadí se vedle mě. Chvíli je jen ticho. Pak ho přeruší můj pláč. Neudržela jsem ho v sobě. Dusil se a musel ven. Mike mě pohladí po vlasech a zeptá se: "Chceš o tom mluvit, Zooey?" O čem? O tom osudném dnu, nebo o tom, co se mi ve škole děje? Možná, že bych mu to měla říct. On mě pochopí jako nikdo jiný. Musím to alespoň zkusit. Za zkoušku nic nedám. Nadechnu se.

Je tady další díl. Doufám, že se vám líbí. Děkuju vám za všechno a hlavně za podporu! Další díl napíšu snad brzo.