Falešní

18.kapitola

"Počkej."

Otočí se a tázavě povytáhne obočí. "Potřebuješ snad ještě něco?"

"Já, já se chtěla na něco zeptat."

"Tak se teda ptej, pokud budu schopný ti odpovědět, odpovím." opře se o rám dveří.

"Dobře, chtěla jsem se zeptat, proč? Proč to děláš?" ptám se opatrně.

"Tak do toho ti nic není." odsekne.

"Aha, takže trčím někde v nějakým domě za nějakým důvodem, který nevím. Drží mě tu nějací poblázněný kluci, ale stále nevím proč." rozhazuju rukama.

"Hele, ty víš moc dobře, proč tu jsi. Máš snad výpadek paměti?" ty bláho, tys to trefil.

"Jo." říkám s klidem.

"Tak to ti nezbaštím." zasměje se.

"Ale já to myslím vážně." mluvím fakt vážně.

"Já říkal, že jsi dobrá herečka , ale až takhle? Klaním se." doopravdy se klaní.

"Nedělej si z toho srandu. Já to myslím vážně."

"Počkej, jako fakt?" diví se.

"No, jako fakt. Tak já ti něco povím."

"Poslouchám."

"Takže, nevim, jak se mi to stalo, protože mám výpadek paměti. Spíš takhle. Probudila jsem se v nemocnici a nevěděla jsem ani kdo jsem. Pak se mi začaly vracet nějaké vzpomínky. Všechno jsem prožívala znovu. Všechny ty trable, co jsem zažila. Teď si pamatuju skoro všechno. Ale nepamatuju si tento školní rok. Totální černo před obličejem. Znám něco málo z vyprávění, ale nic víc. Už delší dobu si nemůžu vzpomenout. Ze začátku to šlo rychle, ale teď jako by se to zastavilo. Takže ano, mám výpadek paměti. Netuším, proč tu jsem. Teda tuším, že kvůli Mikovi, ale proč? Proč ho chcete zničit nebo co to chcete vůbec udělat? Já netuším." už se mi slzy kutálejí po tváři. Vzpomenu si na mamku. Teď se ty slzy valí proudem.

"Promiň. To jsem nevěděl." omlouvá se a podá mi kapesník. Ale já nechápu - jak to, že to neví?

"Neříkal jsi, že znáš každý můj krok?" utírám si slzy.

"Jo, to jsem říkal. Věděl jsem, že si byla v nemocnici. Ale nevěděl jsem, že máš výpadek paměti. Takže když sis přečetla ten dopis, nevěděla jsi, o co jde?"

"Nevěděla. Proto jsem šla za Mikem, jestli náhodou neví. A něco málo mi řekl."

"Aha. Tak dobře. Ale teď zpět. Chtěl jsem odejít. Ale ještě něco před tím uděláme. Zavoláme Mikovi."

"Proč mu chceš zničit život? Máš mě a chceš mě použít proti němu? Je to jediný východizko, co mě napadlo. Ale proč? Myslím, že zrovna on je rád, že se odstěhovali k nám do města a ty mu chceš ještě víc zničit život?" mám na jazyku několik otázek.

"Tak hele, holčičko, jestli sis myslela, že mě obměkčíš tím, že máš výpadek paměti? Tak to ani omylem. Já ti něco povím. To já zařídil, aby se přistěhovali zpátky. Já mám prsty všude."

"Všude? Vážně? Nemyslím si. Nejdeme mu teda zavolat?" usměju se na něj.

Bere do ruky mobil a vytáčí Mika. Volá z mého mobilu. Píp. Píp. Píp.

"Ahoj, Zooey, co potřebuješ?" je rád, že mu volám.

"Zooey? To mi ale říkáš špatně. Tak já se nejmenuju." odpoví mu Patrick.