Karaoke

Visit

Auto venku zatroubí přesně v 9 hodin.Rychle uklidím nádobí do myčky a telefon si zastrčím do zadní kapsy kalhot. Popadnu tašku a rychle přes sebe přehodím kabát a nazuju si obyčejné černé Vansky.

Zabouchnu za sebou dveře a zamknu,klíče si strkám do kapsy. I přesto,že je 9.dopoledne,není venku ještě úplně jasno.

Přeběhnu krátký chodník od vchodu až ke dveřím auta. Pomalu otevřu zadní dveře černého Range Roweru.Netuším,kdo všechno je v autě a proto radši mířím k zadnim dveřím,než ke předním.

Otevřu dveře a naskytne se mi pohled na černé kožené sedačky Range Roveru. Na sedadle řidiče sedí muž ve slunečních brýlích,který na mně upírá oči,ktere přes tmavá skla nevidím. Je to ten samý co mě vedl do tě místnosti ve,které byli 1D. Myslím,že ho oslovovali Paul.

"Slečna Jacobsonová? Už jsme se jednou viděli,že?" Zeptá se s poloúsměvem na rtech hlasem.

"Ano,to jsem já." Pousměji se na něj a on mi pokyne,ať si sednu dopředu,protože krom něj ve voze není nikdo.

Zavřela jsem tedy zadní dveře a nasedla dopředu a na klín jsem si položila svou tašku.

Paul zařadil a vyjeli jsme k domu,kde se mám s One Direction znovu potkat. Slunce už vyšlo a tak se můj pohled stočil k mírně zasněženým Londýnským ulicím.

"Tak,jak se ti zatím kluci líbí?" Zeptal se Paul s polousměvem,ale jeho oči se neodlepily od vozovky.

"Zatím je s nimi zábava,ale nemůžu to ještě úplně posoudit. Znám se s nimi teprve den. Tedy osobně teprve den." Odpověděla jsem mu popravdě. Jako takové je znám od doby co je dal Simon Cowel dohromady.

"Zábava ta s nimi je,ale kolikrát bych je nejradši přetrhl. Některým slovo dochvilnost nic neříká." Odpoví mi na to Paul,jistě s nimi má dost zkušeností sám.

"Ale myslím,že se ti s nimi bude pracovat dobře. Jen se Zaynem si nelam hlavu,on musí zjistit jestli ti může věřit. V tomhle ohledu je dost opatrný." Upozorňuje mě Paul s chápajícím pohledem.

Myslím,že potom co se mi stalo máme se Zaynem podobný nádhled na důvěru. V poslední době si teprve uvědomuji důležitost důvěry k lidem.

Úplně jsem zapomněla zavolat Andy,byla tak zvědavá jak schůzka dopadne a já jí ani nezavolala.

"Navadilo by vám kdybych si zavolala?" Zeptala jsem se,když jsem vytahovala svůj zlatý iPhone z tašky.

"Ne nevadilo a klidně mi tykej. Jsem Paul,nejspíš se budeme potkávat často." Podal mi ruku,kterou jsem si s ním opatrně potřásla,má silný stisk,proto jsem ji po chvilince pustila.

"Říkejte,pardon,říkej mi Jess prosím." Pousmála jsem se už s vytáčejícím telefonem u ucha. Po třech zazvoněních se ozval ospalý hlas mé nejlepší kamarádky.

"Kdo mě budí v tak brzkou ranní hodinu?" Ozvala se Andy a při otázce si nahlas zívla.

"Ahoj Andy tady Jess. Jakápak brzká hodina je po deváté." Zasmála jsem se do telefonu.

"Pro mě je to skoro jako půlnoc. Jak šla schůzka? Byl to úchyl nebo ne?" Zívla si ještě jednou do telefonu Andy.

"Schůzka byla úžasná a ne nebyl. Zrovna jedu na další v pondělí ti všechno řeknu,je to na delší povídání. Zatím se měj." Shrnula jsem celou schůzku s mými idoly do pár vět,protože se mi nechtělo tady všechno povídat před Paulem.

"No to jsem se toho dozvěděla. Tak jo zatím." Řekla sarkasticky Andy a zavěsila.

"Už jen pár ulic a jsme na místě." Řekl mi Paul,když jsem si telefon ukládala do kabelky.

Jen jsem přikývla,že rozumím. Nečekala jsem,že bydlí takový kousek ode mně. Alespoň autem se to zdálo jako kousek,pěšky bych to asi šla dlouho.

Paul zatočil na ulici plnou velkých luxusně vyhlížejících domů asi 2x až 3x větších než je ten můj. Ke všem vedla delší příjezdová cesta a každý měl více než 2 garáže,určitě plné luxusních aut.

Řidič našeho vozidla zahl ke v pořadí třetímu domu,který narozdíl od ostatních, měl místo plotu zdi přes,které nebylo vůbec nic vidět. Přejel k bráně a na levém sloupku u brány byl zvonek,natáhl se k němu a oznámil kdo jede v autě. Kamera na opačném sloupku se na nás zaměřila.

"Můžete vjet dovnitř." ozval se hlas směrem od zvonku s jemným anglickým akcentem.

Honosná černá brána se začala pomalu otevírat směrem do zahrady,která se nacházela hned za bránou. Pohled se mi naskytl na velký bílý dům,který působil přijemně. Žádné přehnané zdobení,které bylo u některých z domů co se v ulici nachází. Jednoduchá bílá omítka a velké dřevěné dveře,nalevo tři velké garáže.

Žádné obrovské sídlo ,jak jsem si představovala,útulný dům tak pro 8 členou rodinu. Ale ve skutečnosti tu bydlelo 5 kluků,kteří byli známí po celém světě. Skupina,která mi změnila život.

Paul zastavil poblíž vchodových dveří a vypnul motor. Vystoupil a já jsem se rychle ze svého okouzlení probudila a udělala to samé.

"Pak musím to auto přeparkovat. Zazvoň,prosím."požádal mě Paul,zatímco ťukal něco do telefonu.

Pořád jsme stáli poblíž auta,rozešla jsem se směrem ke dveřím. Sáhla jsem po stříbrném tlačítku zvonku,začal hrát melodii What mekes you beautiful. Uchechtla jsem se nad tímto malým detailem.

Z druhé strany dveří se ozvaly zvuky klapajících bot o podlahu. Dřevěné dveře se začaly otevírat a přede mnou stál Niall.

"Vítám tě v našem skromném příbytku. Pojď dál." Uvítal mě blonďatý Ir,už se natahoval,že mě obejme,ale já jsem poodstoupila. Pochopil,že se mi to nelíbí a pouze mi uvolnil místo ve dveřích,abych mohla vstoupit.

Podle bot na jeho nohách jsem odhadla,že se nemusím vyzouvat. Prošla jsem prostornou chodbou do obývacího pokoje.

Nalevo se nacházela velká prostorná kuchyně,tak dvakrát větší než moje. Napravo byla velká sedačka černé barvy,naproti vysela na zdi velká plochá televize. Okolo ní bylo pár poliček,byla to výstavka ocenění,které kluci za ty roky nashromáždily.

Jediný kdo je teď se mnou v místnosti je Niall,ale slyším kroky po schodech,které se blíží k nám.
Zpoza rohu se objeví Harry,Liam a Louis.

"Ahoj Jess."řekne mi s úsměvem Harry. Usměju se na něj a pozdrav mu oplatím.

Postupně mě pozdraví všichni kluci a posadíme se na velkou sedačku. Ja si sedam na okraj