Skutečnost? Přelud? (Vy Se Mnou, Já S Vámi)

Les skrývající tajemství

Je krásné jaro. Ale proč zrovna já musím být tak smutná? Domů to mám už jen kousek, ale mám náladu na Květnovou procházku. Třeba se mi tím trochu vyčistí hlava. Půjdu do bytu delší cestou. Tou, která vede skrz les. Na tomto místě bydlím od narození, ale do tohoto lesa nikdy nechodím. Už od pohledu vypadá divně a jako malá jsem o něm slýchávala od kamarádek divné historky. Že tam straší, že tam jsou nějaké tajné chodby nebo úchylové či nějací obří neznámí tvorové. Prvně od rozchodu jsem se pousmála. Ano, možná je na čase toto místo prozkoumat. Vždyť je to skoro ostuda, že tu bydlím a vůbec to tam neznám.

Vešla jsem dovnitř. Musím uznat, že to tu vypadá opravdu tajemně. Udělala jsem sotva pár kroků a už se mi zdá, že se les za mnou zavřel. Páni, abych vůbec našla cestu ven? Zasmála jsem se. No, obyčejný les. Hele, brouček. Nebo spíš brouk. Takový, před kterým by každá holka utekla a křičela by na všechny strany. Ale mě tato malá zvířátka nevadí. Je krásný. Má lesklé veliké krovky a vypadá, jakoby někam strašně spěchal. Někde z dáli jsem zaslechla nějaké zahučení, zatroubení nebo něco v tom smyslu. Asi nějaké větší zvíře nebo dravec? Kdo ví? Napadá mě, proč jsem sem nikdy nešla? Vždyť je to tu vlastně krásné. Ano, možná i zároveň trochu tajemné, ale zároveň krásné. Jsem přírodní typ, tak se mi tu nakonec líbí. Utrhla jsem jakousi květinku. Můj bývalý mi vlastně kytku v životě nedal. A to jsme spolu byli asi dva roky. Vždyť byl tak nevšímavý, napadá mě. Nezasloužím si sobce. Mohu být ráda, že mě dal sbohem.

Úchyla jsem žádného nepotkala, nic neznámého a exotického také ne. Pouze čas od času slýchám divná hučení. A možná jakoby se dokonce přibližovalo, ale na tom není v lese nic divného. A co se týče tajných chodeb, tak přeci jenom jakousi vidím. Pousmála jsem se. Co jen to je? Divná jeskyně nebo co? Zrychlila jsem krok jejím směrem. Jsem strašně zvědavá, co tam bude.

Nic, jen tma, rozhlížím se trochu zklamaně. Jdu dál. Fuj, vidím před sebou podivnou hromadu starého oblečení. Asi se tu zabydlel nějaký bezdomovec. Hnus. A jak to tu smrdí, nechutné.

„Uuuuuuuuu," divné zatroubení jsem zaslechla již po několikáté. Tentokrát ale o mnoho silněji, než před tím. Nemyslím, že by se ozývalo z útrob jeskyně, takže nemám strach jít dál. Spíš naopak mě to ještě víc zlákalo. Ale musela jsem vytáhnout telefon, ve kterém mám nainstalovanou baterku a posvítit si na cestu. Bývalý by byl určitě už podělaný strachy, zasmála jsem se. Sakra, možná už tu byl. Já o vlku a přede mnou obrovská hromada výkalů, zašklebila jsem se. Už vím, odkud se linul ten zápach. Hnus. Možná to není lejno, ale nějaký hnůj či co. Ale co ten by tu dělal? Poprvé jsem zapřemýšlela nad odchodem, protože to začíná být nechutné. Ale zároveň o to tajemnější, protože tohle není hromádka zaječích bobků. Nevypadá to totiž ani jako od kance či nějakého velkého zvířete. Spíš opravdu jako od medvěda nebo od něčeho ještě většího. Fuj! Jdu dál do útrob jeskyně. Možná proto, že se vnitřně začínám bát toho hučení, které jde zvenčí. Už jsem tak hluboko, že už necítím smrad z toho hovna jako od stegosaura. Sakra, co to tam dál ale asi je? Jako bych viděla snad i nějaké dveře.

Po přesunu dál jsem opravdu našla několik dveří. Vypadají, jakoby tu byly roky. Bože, kam jsem to vlezla? Na každých je nějaké číslo. Několik prvních místností je dokonce bez dveří. Někdo je asi vyrazil. V první je jakýsi prastarý psací stůl a nějaký archiv, či co. Takové ty zásuvky, které jsou označeny písmeny. Něco jako kartotéka u doktora. Vypadá to tu trochu jako v Černobylu. Jakoby se tu zastavil čas. Ve vedlejší místnůstce je stará železná postel, vedle noční stolek a ještě jakýsi jídelní stůl. Třetí prázdná. Jen tam v rohu se cosi válí. A do dalších nevidím. Jsou zavřené.

-----------------

Tak jak to bude dál?

1) Přiběhne "tajemné zvíře" a zavře jí do jedné místnosti.

2) Prohlédne si něco z kartotéky a zjistí nehezká tajemství.

3) Uslyší lidský hlas, jak volá z jedněch dveří o pomoc.