Skutečnost? Přelud? (Vy Se Mnou, Já S Vámi)

KONEC

Hlasoval pouze jeden člověk, což je mi malinko líto, ale každopádně vyhrála možnost, že léky odmítne

-------

„nechci je," odpověděla jsem.

„Nechceš, nemusíš," hodil je jen tak na podlahu," podáme přímo do žíly, dodal, otočil se a jde asi pro jehly.

„Ten blbec," otočila jsem se na Toma.

Protože ten vůl zase zapomněl zavřít.

„Rychle," čapl mě za ruku a bez váhání jdeme pryč.

Za dveřmi jsem se stále opatrně rozhlížela. Měla jsem strach, klepala se mi kolena. Co když mě někdo zahlédne? Tom jde přede mnou. Přidala jsem do kroku, abych mu stačila. Je dost rychlý. Na konci chodby byly celkem malé a nenápadné dveře. Ale liší se od těch ostatních. Jsou prosklené. Také nejsou zamknuté. Když je Obejda takový osel, který zapomíná zamykat pacienty, měli by si to tu rozhodně lépe zabezpečit. Na rtech se mi začíná objevovat úsměv. Snad se jen předčasně neraduji.

„Pojď," nebo nás zahlédnou!" řekl mi Tom polohlasně, „tamhle!" uklázal na další dveře, „tam jdeme!"

Poslední vchod se dokonce otevřel sám. Obyčejný s fotobuňkou, která zaznamenává pohyb. Po jeho zavření se před námi rozprostřel les. Ten samý, ve kterém jsem na začátku zabloudila.

„Jsem venku!" vybafla jsem na Toma, „jsem venku!" zopakovala jsem šťastně.

„Ano jsi, lásko," usmívá se.

Nemocniční oblečení zmizelo, poraněná ruka také. Momentálně se už nevyznám v realitě, snech a halucinacích. Co se to jen děje?

Lesem jsme již šli poklidně. Neběželi, nespěchali. Povídali jsme si o běžných věcech. O škole, o rodině, o tom, jak moc se těším domu.

„Tak ahoj," u jednoho z posledních stromů, tam, kde les končí, se zastavil."

„Nechceš mě doprovodit až domů?"

„Nemůžu, copak si nepamatuješ? Stále jsem jen přelud. Dál už nemohu, Dianko."

„Já ale nechci bez tebe."

„Jinak to nejde. Utíkej domů," smutně se usmívá, „hlavně musíš být šťastná."

S Tomem jsem se rozloučila, vešla konečně do bytu.
"Ahoj mami!" křikla jsem a pověsila se na matku, která leknutím málem překlopila talíř s buchtami.

„Ahoj Diano, co se děje, že jsi tak přítulná?"

„No přece... stýskalo se mi."

Vypadá to tu ale stejně, jako když jsem odešla. Jako bych nikde snad ani nebyla. Co se to stalo? Místo, kde jsem před chvílí bojovala, bylo snad nějakou černou dírou? Nebo určitý druh bermudského trojúhelníku?

„Vždyť jsi byla jen pár hodin ve škole," pocuchala mě s úsměvem ve vlasech, „a tohle ti přišlo poštou," podala mi dopis.

„Dík," přijala jsem ho a odešla do pokoje.

Možná to můj bývalý přítel chce se mnou dát zase do kupy. Dopisy mi psával stále. Ale jestli jsem se v té podivné léčebně z něčeho uzdravila, je to ta dětská láska, kterou jsem s ním prošla. Nevím proč, ale láska k Tomovi byla mnohem silnější. Ale Tomáš je duch, zůstal přeci v lese. Musím na něho zapomenout. Prohlédla jsem si známku na obálce. Takovou jsem nikdy neviděla. Vlastně ano, viděla. Tenkrát v tom mém divném přeludu. Na známce je vyobrazený ten pravěký pták s obrovskými drápy orla. Jak je tohle možné? Obálku jsem rozlepila s knedlíkem v krku. Tak sakra, co se děje? Bude tam snad nějaké vysvětlení? Není. Je tam opět jen Tomův spis, který jsem viděla taktéž v té podivné migréně.

„Co to je?" řekla jsem si pro sebe nahlas.

-------------

Ano Vážení, toto je konec. Jak se Vám to líbilo? Jsem otevřena všem názorům. Pokud se někdo pročetl až sem, byla bych ráda, kdyby zanechal komentář, děkuji. Pokud by někdo z Vás měl zájem o pokračování, napište. To bych si už ale nejspíš vymýšlela sama, protože mi to přijde jednodušší. Budu moc ráda, když kouknete i na jiné mé výtvory a ohodnotíte je.

Teď už Vám děkuji a ahoj.