Skutečnost? Přelud? (Vy Se Mnou, Já S Vámi)

Skutečnost či vidiny?

Vyhrála možnost 3 - omdlí

-------------------

Ach, fuj, opět ten smrad. Zápach jeskyně a toho velkého lejna, které jsem tu tenkrát viděla. Fuj, to je hnus. Zadívala jsem se na spis, ale pronikavý pach mě pohlcoval. Složku jsem musela upustit a přidržela jsem se stolu, abych nepadla na zem do mrákot. Dřevěný stolek se prolomil. Přecijen už byl starý a zpuchřelý. Spadla jsem na zem. Dřevo mi docela ošklivě poranilo ruku. Zahlédla jsem na ni krev. Ale nedovedla se na ránu lépe podívat, protože mě zachvátiy mdloby, kterých jsem se tak bála. Nemůžu se ani hnout. Je mi šíleně nevolno.

„Ahoj," probouzela jsem se z kolabsu. První, co jsem zahlédla, je Tomův úsměv, který mi věnoval při pozdravu.

„A-ahoj," odpovídalo se mi ztěžka. Už jsem si opravdu špatně uvědomovala, co je reálné a co ne. „Ty, co tu děláš?" zeptala jsem se ho trochu nakvašeně, „Neexistuješ, zmiz!"

Posmutněl. Bylo mi ho líto. Něco ke mně cítí a já na něho byla tak ostrá. To si nezasloužil. Ale NE! On není! Nemusím litovat někoho, kdo není!

„Ano, máš pravdu. Nevím, co jsem si myslel. Že mi na to skočíš? Ne, na to jsi příliš chytrá Dianko."

„V čem jsi lhal? Teda vlastně... Jdi pryč! Nemůžeš lhát jsi jen halucinace. Tak to říkal doktor a já mu věřím," pevně jsem zavřela očí a začala si usilovně přát, abych se dala popořádku a on zmizel.

Otevřela jsem je. Ach ne, sedí tu stále.

„Au," vyjekla jsem. Bouchla jsem totiž rukou vztekle do postele, ale ta mě, hrozně zabolela. Proč? Co to je? Byla lehce ovázaná obvazem.

„Neboj, není to nic velkého," utěšoval mě Tom.

„Ale, jak to? Stalo se mi to přeci, když jsem měla tu migrénu. Jak to, že je to opravdové?" Ptala jsem se ho zmateně. Rána byla totiž přesně tam, kde jsem se poranila o stůl. „Jak se mi to stalo?" Pokládala jsem mu otázky, jakoby byl skutečný.

„Omdlela jsi. Lékaři tvrdí, že ses poranila při pádu. Ale našli ti v ráně kusy nějakého starého dřeva nebo co. Ale to neřeší. Myslel jsem, že ti bude líp, když se dozvíš diagnózu, kterou určil doktor Dianko, a smíříš se s tím, že jsou to vše přeludy. Ale vím, že ty správně tušíš, že nejsou. Ani ta špinavá jeskyně, ani já nejsem halucinace. Ale také nejsem skutečný. Já jsem bývalý pacient."

„Jo, to mi říkal doktor. A že se podobáš mému bývalému. Což je trochu pravda. Prý jsme se jen letmo zahlédli. Prostě jsem se zcvvokla, ty jsi halus, neexistuješ a tím to hasne. Jdi pryč! Chci být zase normální a jít domů!" Vyhrkly mi slzy.

„Bohužel... Nebude to tak lehké. Lékař ti také lhal. My se neviděli jen letmo. Zamilovali jsme se. Tím se naše nemoci začaly lepšit. Protože jsme byli Psychicky v pohodě. Tak nás lékaři nechali, abychom se i navštěvovali. Sice pod jejich dohledem, ale mohli jsme. Trvalo to možná dva měsíce. Ale já to pak zkazil. Chtěl jsem víc. Chtěl jsem s tebou být i o samotě. Chtěl jsem, abychom mohli pryč, domů odsud z tohohle blázince a abychom mohli žít jen spolu, mít rodinu, domek někde na pláži," mluvil tak smutně, „ tak jsem naléhal na lékaře, začal jsem na ně být trochu víc agresivní. Ne moc, ale stejně to mělo špatný dopad. Všechno nám zatrhli. A už jsme se nesměli ani vidět. Já to bez tebe ale nevydržel a prostě jsem si vzal život," dovyprávěl.

„Takže ty jsi jako duch?" To už přestává vše. Takže já si povídala s duchem?

„Nevím, asi jo. Někdo může říct zbloudilá duše, která si vzala ze zoufalství život a teď nemůže najít klid tam, kam mrtví patří. Tak moc jsem se do tebe zamiloval, že ani jako mrtvý od tebe nedokážu odejít."

„To je postavený na hlavu," ale když jsem si vzpomněla na Tomášův spis, který jsem viděla ve své halucinaci, stálo tam, že se zamiloval do pacientky a pak měl sebevražedné sklony, „nevím, čemu mám věřit?"

„Ach Dianko," utřel si slzu. „Akorát ti tvoji situaci stěžuji. Když jsem pořád tady, já vím. Ale prostě nedokážu zemřít doopravdy. Nevím proč, nejde to."

„A co ty moje migrény nebo vidiny. Co to je? Co to znamená? To zranění, které jsem si udělala mimo tuhle realitu pořád mám."

„Ano, máš. Lidé tě tu mají za šílence, ale já věřím, že ty vidiny nemáš pro nic za nic. Ale opravdu netuším, co znamenají."

„Ale...," přerušilo mě prudké otevření dveří. A v tu samou chvíli mi Tomáš před očima zmizel jako... no prostě jako duch.

„Konečně vzhůru," řekl mi Obejda, který se tu zjevil místo něho.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Vlastně jen chvilku," odpověď dost neurčitá.

„A jak se mi stalo tohle?" Kývla jsem směrem ke své levé ruce.

„Nevím."

„Ať mi to tedy řekne doktor. Byl přeci u mého zhroucení. Než se mi to stalo, byla jsem v jeho ordinaci."

„Doktor hlavně říkal, že musíš odpočívat. Vypadá to, že ses praštila při pádu."

„Praštila? To si nemyslím. Nebyly v ráně kusy starého dřeva?"

„Na, tady máš léky," podal mi táceček s pilulkami.

„Nevyhýbejte se tématu. Chci mluvit s doktorem. HNED!"

„Fajn," řekl protivně, otočil se a šel pryč. Blbec jeden.

„Copak slečno Diano? Je Vám už lépe?" po chvilce lékař opravdu přikráčel.

Ani jsem nemusela za ním. Měla jsem sice bolavou ruku, ale chodit bych zvládla v pohodě, tak proč tedy? „Ano, klidně bych přišla sama."

„Nic se neděje, ale za chvilku mi dnes končí směna. Jsem velice rád, že jste se probudila tak brzy. Snědla jste si už své léky?"

„Ano, ale stejně nepomáhají. Chtěla jsem vědět, z čeho mám tu ránu?"

„Při pádu jste se hodně praštila," sklopil oči. Nevím proč, ale zacítila jsem z něho lež.

„A nenašlo se v ráně něco?"

„Ne, praštila jste se, to se stává. Ještě nějaké otázky, slečno Diano?"

„Já... no... nezdá se mi to. Je to velká rána."

„Pouze povrchové, nebojte."

„Při pádu bych si ruku jen narazila. Tohle bolí jako říznutí."

„Promiňte, na takové diskutování už nemám čas. Chápu vaše zmatení, ale mě dnes už končí směna a zrovna dost spěchám, tak pokud nemáte už jiné otázky, omluvte mě."

„Nashledanou."

Kdo lže? Nějaký zamilovaný duch, který ani neexistuje nebo doktor, jenž se očividně vyhýbá přímé odpovědi? A vůbec, co má rodina? Přátelé? Proč mě ještě nikdo nenavštívil? Mám tolik otázek a všechny odpovědi jsou nejasné nebo nezodpovězené.

----------

Snížila jsem možnosti pokračování, protože už z toho začínal být takový miš maš příběh neboli plácám páté přes deváté.

Jaké chcete pokračování?

1) Lže Tomáš

2) Lže Doktor

Jinak budu velice ráda, když kouknete na moji novou knihu s názvem "Hledala jsem zaměstnání, našla jsem Tebe"