Počasí bylo celkem pěkné, ale jediné, co to kazilo bylo to, že jdu za svojí bejvalkou. Nesnášim jí. Nesnášim jí. Tohle znělo v mě hlavě pořád dokola, ale musel jsem se kontrolovat, nesmím dopustit, aby moje vypjatá nálada, také to, že jsem málo vyspalý vyšlo na povrch, nechci před ní vypadat naštvaně, ani smutně a určitě jí neřeknu to, že je ze mně teď bezdomovec. To mám určitě zapotřebí, aby se mi ještě vysmála do ksichtu. Heh. Pomalu jsem se blížil k té budově, kterou jsem nesnášel už od pohledu, ale to jen kvůli osobě, která se nachází uvnitř. Došel jsem k domu (byl to spíš činžák) a podíval se na jeho číslo. Měl číslo sedmdesát sedm. To nemohla být náhoda. odjakživa jsem nesnášel číslo sedm. V tu chvíli jsem se i zadivil, že jsem si ještě za tu dobu, co jsem byl dřív s Melanie, nevšimnul, že ten debilní dům nese tohle číslo.
U dveří bylo celkem pět zvonků, podle čehož jsem tedy také usoudil, že tam nejspíš bydlí jen tři rodiny, nebo jednotlivci, protože na dva zvonky byli prázdné, beze jména. Adamsonovi, George Mason, Mel..Me...Melanie Ascootová. Tohle byl ten zvonek, na který jsem měl teď zazvonit. Jak jsem tak nad tím přemýšlel, tak jsem došel k tomu, že mě Melanie nejspíš nebude chtít pustit dovnitř, což mě dost naštvalo, že mi to došlo až teď. Možná, že když řeknu to postižený jméno jejího partnera... Jak on se jmenoval? Rob...Rogen...Rogers! To je on! Uvidíme třeba na to skočí. Zmáčl jsem zvonek, který začal vydávat elektronicky stejný tón, jako když někomu někdo volá. Takhle to prozvánělo asi jen dvakrát dokuď se tam neozval hlas, který jsem z celého srdce nenáviděl. Melanie hlas.
"Prosím, kdo je tam?" Ozval se hlas Melanie.
"Ahoj, tady tvůj Rogersek. Pustíš mě dovnitř, kůzlátko?" Řekl jsem jakoby postiženým hlasem, ale zároveň jsem se snažil napodobit hlas toho blbce, Rogerse. Chvíli bylo v reproduktoru, který se nacházel nad zvonkama ticho, ale asi podeseti vteřinách Melanie zase promluvila.
"Jasně, zlato, pojď dál!" Řekl znovu její hlas. Ona má fakt úplně vymytej mozek, nebo jsem jenom fakt tak dobrej imitátor? Neřešil jsem to, ani už jsem nic neřekl a se bzučením dveří, které mi odemklo, jsem vstoupil do baráku.
Cestou do jejího bytu, který se nacházel ve druhém patře, jsem se neskutečně loudal. Nevěděl jsem, jestli se bojím, nebo jestli je to jen psychický blok, ale pak jsem došel k závěru, že u někoho tak retardovanýho, jako je ona, se asi snad nemusím ničeho obávat. Když jsem došel k jejím dveřím dvakrát jsem zazvonil.
"Už jsem tady, kůzlátko, otevři!" Řekl jsem tak hlasitě, aby mě za dveřmi slyšela a v duchu jsem se tomu i v téhle vypjaté situaci zasmál. Za dveřmi jsem uslyšel kroky a dveře se začali otevírat.
"Ale, ale Vlk dorazil!" Nemohl jsem uvěřit tomu, co se mi teď stalo. Naproti mně stál Rogers, který nevypadal potom, co jsem si z jeho hlasu dělal srandu, úplně přívětivě. Založil si ruce.
"Nazdar, chci Melanie. Teda, né chci, jako že jí chci, ale chci jí jakože s ní chci mluvit, chápeš. Takže mi jí sem okamžitě prosím zavolej" Řekl jsem a doufal jsem, že to udělá. Nic dělat ani nemusel, jelikož Melanie celou dobu stála za dveřmi a teď jenom vystoupila.
"Co tady chceš, Marku? Tady už nemáš co dělat. Spolu jsme skončili." Řekla Melanie, ale byl to jiný hlas, než v reproduktoru dole u dveří. Že by Rogers taky uměl dobře imitovat? Zřejmě to měli hezky naplánovaný a akorát mě nalákali dovnitř. Nevím proč mi narovnu neřekli dole ať vypadnu, ale očividně, si mě chtěli vychutnat. Teda aspoň Rogers. Vypadal teď dost naštvaně, ale nevím, jestli bych se s ním mohl rovnat. Melanie se s ním nejspíš seznámila v posilovně a on taky podle toho vypadá. Ještě k tomu je tak o hlavu větší než já. Nosí taky docela velkou bradku a celkem dlouhé vlasy, asi po ramena, do culíku. Takže Melanie je na hipíky, jo? Rogers v obličeji rudnul a já přemýšlel, co se teď bude dít. Zároveň mě Melanie naštvala tím co řekla. Tady už nemáš co dělat. Tohle mi znovu jakoby zaznělo v hlavě. Najednou mě tahle věta z ničeho nic naštvala.
"Jak jako tady už nemáš co dělat? Děláš si ze mně prdel? Takže mi naval mojí kreditku, telefon a vůbec všechno, co patří mně a pak už tě nechci v životě vidět, ty nafintěná krásko." Řekl jsem a slovo od slova jsem říkal hlasitěji. Poznal jsem, že jsem Melanie vystrašil. V tu chvíli odběhla, zřejmě pro věci, za to se ale naštval Rogers. Věděl jsem, že tohle nedopadne dobře, věděl jsem že tahle přerostlá gorila jménem Rogers si to se mnou bude chtít vyřídit. Ještě dřív, než Rogers stihnul udělat jakýkoliv pohyb, přišla Melanie s obyčejným pytlíkem, uvnitř kterého se nejspíš nacházeli moje věci. Z očí jí vytékalo pár slz, ale ty byly zcela zasloužené. Když natahovala ruku, aby mi pytlík podala, Rogers jí ho vytrhl z ruky, vyšel ven ze dveří na chodbu, otevřel okno a vyhodil pustil pytlík z okna.
"Takhle s Melanie mluvit nebudeš, kreténe." Měl jsem pocit jakoby v tu chvíli do mě vstoupil úplně cizí člověk. Nikdy jsem se necítil být víc vytočenej a naštvanej, než teď. Už jenom kvůli tomu, že jsem věděl, že se v tom pytlíku nacházel mobil, který byl jedna z mých posledních nadějí.
"Tak pojď ty přerostlá, hípíkovská gorilo." To bylo to jediné, co jsem ještě tak nějak ovládnutě řekl. Potom už jsme oba proti sobě vyrazili. Ve chvíli, kdy jsem se rozeběhl proti Rogersovi, tak jsem se sklonil, čímž jsem se vyhnul jeho pěsti, která byla mířená do hlavy. Místo jeho rány, jsem zasáhl já mojí hlavou je břicho a svojí silou, v který mi teď napomáhala špetka adrenalinu, jsem ho shodil na schody. Rogers spadl na záda a vrávoravě si zaklel. Když jsem se zvedl a chtěl jsem ho udeřit pěstí do obličeje, ucítil jsem tvrdou ránu do lýtka, která mě podkosila. Svalil jsem se na zem a zaklel jsem také. Vzduchem lítalo plno nadávek, které jsem dokonce třeba ještě ani za život neslyšel. Přihlížející Melanie brečela a řvala ať toho necháme. Nemohl jsem se zastavit a myslím, že ani Rogers ne. Byli jsme jako dva stroje, které neměli svoje limity. Neustále jsme do sebe bušili. Chvíli jsem měl navrch já, chvíli Rogers. Za celou dobu mi přilítly celkem dvě rány do obličeje, jedna do břicha a ta původní, nohou kopanec do lýtka. Za to Rogers schytal ran méně. V oku se mu začal rýsovat malý monokl, rány do jeho namakaného břicha ho asi moc neboleli, ale jediné, s čím měl asi problém byla záda, na které předtím spadnul na schody, když jsem ho strčil.
"Tak co už ti to stačí, nebo chceš dostat ještě jedno dělo?" Zeptal se provokativně Rogers. Nebylo nic víc, co by mě mohlo více povzbudit k velké ráně, jako byl tahle věta. Asi tři vteřiny poté, co to Rogers dořekl, jsem se napřáhnul a dal mu celkem slušnou a přesnou ránu ze strany do nosu. Rogers se chytl za nos a chvíli se zastavil. Zřejmě ho tahle rána také povzbudila. Rozeběhl se a aniž bych stihl cokoli udělat mně chytl kolem pasu a mrštil se mnou o stěnu. Ve chvíli, kdy jsem dopadnul na zem jsem se nemohl už moc hnout. Přidal mi ještě navrch jednu pěstí do pravého oka. Hlavou mi projela ostrá bolest a slyšel jsem malinké pískání v uších.
"Jdi doprdele, ty nicko a ty taky, nechápu, jak se mi mohla někdy něco takovýho udělat. Táhněte oba doprdele!" To byly jedny z posledních slov, který jsem ze sebe dostal. Pak už jsem jen zahlédl Rogerse zacházet do bytu, kde byla u zdi zachoulená Melanie a brečela do svých rukou. Ještě, než Rogers zabouchl dveře, tak si odplivl na moje nohy.
"Nestačilo ti to snad, cvoku?" Zeptal se Rogers, který se stále sem tam držel za nos. Po chvíli ticha, kdy se na mě díval, se na mě nakonec vítězně usmál a zabouchl dveře.
Na zemi jsem strávil ještě asi pět minut. Když jsem uslyšel náhlou hádku u Melanie v bytě, snaživě jsem se zvedl, chytl se zabrádlí a pomalu schod po schodu se s ukrutnou bolestí valil dolů z domu. Musím ještě jít pro ten pytlík, než ho někdo vezme. Teda, aspoň doufám, že to ještě nikdo neudělal. Cesta dolů ze schodů mi zabrala něco okolo pěti minut, což je docela dlouho. S každým dalším krokem jsem cítil bolest na každém bodě mého těla. Otevřel jsem dveře a kulhavě se vydal za pytlíkem, který jsem viděl, že se zachytil na větvičce keře. Možná apoň v tomhle jsem měl štěstí. Teda ještě také v tom, že mi ho nikdo nevzal. Když jsem došel k pytlíku a nahlédl dovnitř, byli tam opravdu všechny mé věci, které jsem naposledy u Melanie nechal. Karta, ale nevím kolik na ní je, švýcarský nožík a mobil. Mobil byl v celku. Naštěstí. Ve chvíli, kdy jsem se chystal vyhodit pytlík do koše z něj vypadlo ještě něco, nějaký malý kus papíru. Když jsem ho zvedl, bylo na něm napsáno:
Naser si.
Melanie.
ČTEŠ
Bezdomovec
AdventureKdyž jsem byl malý, měl jsem z nich strach, ale moji kamarádi je provokovali... Nepříjemně zaváněli a vypadali, že jsou všichni nevychovaní, nenávistní k lidem a nevděční... Bezdomovci... Uběhlo deset let a já jsem změnil názor. A proč? Protože jse...
