Bezdomovec

6. Kapitola

Noc byla velmi chladná a mě se dostavil za docela dlouhou dobu sen. Doufal jsem, že bude nějaký pěkný, od kterého se odreaguju a tak jsem ani neprotestoval, v klidu jsem se uvolnil a spadnul do těch nejhlubších sítí snů.

Sedím zrovna v kuchyni u jídelního stolu a dojídám zbytek špaget, který zbyly ještě z odpoledne. Máma jich vždycky udělá, jak kdybychom byli nějaká dvacetičlenná rodina, ale pak to většinou dopadne tak, že je dojídám já s Henrym. Nějak neprostestuju, špagety mám fakt rád a doufám, že se to nezmění, pokud je teda máma nebude dělat každej druhej den. Levou rukou namotávám na vidličku špagety a pravou škrábu do stolu. Sakra. Zase škrábu do stolu, vždycky to dělám, když jsem nervózní, ale dneska mám vyjímečně důvod k tomu být nervózní, kvůli tý pitomý párty  nějakýho starýho kámoše ze střední na kterou jsme zašli s Paulem. Byl to Paula kámoš. Nějakej soused, toho kluka u kterýho se to pořádalo nás údajně prásknul na policii a my jsme, jako pořádná banda debilů byli zrovna nejvíc opilý. To by možná ještě tolik nevadilo. Dobře. Hrála tam hudba a že dost nahlas, všichni tam řvali, ale to pořád nebyl ten největší problém. Problém byl, že nějaký týpci, který tam byli taky na tý párty s sebou vzali asi pár pytlíků s drogama. Nevím, co všechno tam bylo za druhy, určitě tam byla tráva, pak LSD myslím a u těch ostatním už ani nevím, jak se jim říká. Podstatný je, že i když policie najde tyhle pytlíčky, protože dostat se přes bandu ožralejch dementů, který jsou na nějaký párty asi nebude tak těžký, tak jim jen tak nevysvětlíte, že vy jste z toho nic neměli - a to s klidem můžu říct, že já jsem vážně  nic neměl. Jenže policie si s sebou odveze všechny a všechny dokope k testům, kterými se zjistí, jestli jste něco měli nebo ne. I tak už máte pak někde u nich zapsaný, že jste se s nějakou takovou bandou, která něco měla, zaplétali a že jste dělali bordel tam, kde jste neměli. Takže ano. Tohle je můj důvod, proč teď sedím u jídelního stolu a škrábu do stolu. Protože jsem zvědavej na reakci mýho ulítlího nevlastního fotříka a mojí mámy. Včera pro mně na policejní stanici jela ségra, která taky asi nebyla úplně nadšená, když jí volali asi okolo půl jedný ráno. Odvezla mě domů, kde koneckonců bydlí i ona a já šel spát. No a jak to tak bývá, člověk většinou po nějakým takovým mejdanu spí dost dlouho. Teď už jsou dvě odpoledne, já jsem vstal předchvílí a sedím na zmiňovaném místě.

Slyším, jak schody začínají křupat, když někdo, kdo si zřejmě všiml, že už nespím, jde po schodech dolů, přímo do kuchyně. Podle kroků si myslím, že jde o Henryho, mýho nevlastního tátu. Přál bych si, kdyby to byla máma, nebo ségra, kdo jde dolů... Vlastně... Z celého srdce bych si přál nejvíc, kdyby to byl můj pravý  táta, ale ten zemřel před šesti lety, když se snažil marně zachránit z hořícího skladu, v němž pracoval, pár lidí. Bohužel jeho nebezpečně velká odvaha shořela i s ním v tom skladu. Při té myšlence se mi udělá malý knedlík v krku. Proč tak někdo odvážný s velkým srdcem nemá právo teď jít po těhlech schodech dolů a jde místo něj nějakej debilní chlap, s kterým se máma seznámila bůhví kde. Vlastně ani přesně nevím, jak se dali dohromady, ale popravdě mě to ani nezajímá. Když došel dolů, jeho výraz byl zrovna ten nejhorší, jaký bych si v dannou situaci dokázal představit. Měl na sobě nějakou starou červeně kostičkovanou košili, která mu slušela asi stejně špatně, jako jeho šedivá ulízaná patka na hlavě. Henry vypadal dost unaveně a když se poprvé setkali naše oči, tak já jsem jen ucuknul pohledem, škrábal dál do stolu a Henry si jen něco zamručel pro sebe. Šel se podívat do lednice, aby si vzal zřejmě druhou polovinu zbytku špaget od mámy.

"Tak co to mělo znamenat včera?" pronesl hned zezačátku dost ostře Henry, cože mě přivedlo k dokonalému neklidu a nervozitě. Koneckonců, proč se do toho míchá on. Nic mu do toho není... Není to můj otec... Nemusím mu říkat nic a tak jenom sedím a dál hledím do svého poloprázdného talíře.

"Hej, slyšel jsi mě!? Na něco jsem se tě ptal?" Henry zvýšil hlas a moje ignorace ho bezpochyby začínala vytáčet. Nevím, proč se cítím tak dobře, když vidím, jak se vytáčí. Henry držel svůj talíř se zbytkem špaget a u toho se na mě díval tím nejvíc zlověstným obličejem, jaký jsem u něj kdy viděl. Jeho obličej vyjadřoval upřímnou nenávist. Nemění to ovšem můj názor k pokračování v jeho ignoraci.

"Tak ty se mnou nehodláš mluvit jo?! Uvidíme ještě, jak se rozmluvíš!" Když Henry vyloženě dořval tuhle větu, jeho talíř byl během dvou vteřin odhozený na kuchyňské lince. Henrymu zřejmě ruply nervy a já jsem to nastoprocent s ignorací přehnal. To ale neznamenalo, že jsem změnil názor, ignoroval bych ho dál. Všiml jsem si, že mám teď svoje příbory odložené na stole a svojí levou ruku zatnutou v pěst. Henry se ke mně blížil svými povýšeneckými kroky a u toho dost naštvaně funěl. V obličeji byl rudý, jak rajče a pravou ruku měl zatnutou stejně, jako já levou.

"Co jsi tam včera včera dělal?! Neříkal jsi náhodou, že jdeš k Melanie?! Já i tvoje máma jsme ti věřili a o den pozdějš se od svých kolegů  v práci dozvím, že můj idiotskej nevlastní syn se zaplétal s nějakou skupinou, která u sebe měla drogy, byla ožralá tak, že nedokázali mluvit a dělali randál přes půlku čtvrtě. Takovou ostudu... Jak si dovolu-" Nestačil ani Henry doříct.

"Jak si dovoluju? Jak si dovoluju co? No povídej! Spíš jak si ty vůbec můžeš dovolit pustit do pusy slovo - můj nevlastní syn ?! Možná spolu žijeme v domě, ale to neznamená, že jsme něco z toho, co si právě zmínil jasný?! Už se do mně nepleť! Byl bych mnohem radši, kdyby tady byl můj normální  táta a ne nějakej blbej policajtskej ňouma, co se vydává za mýho nevlastního otce! Vůbec nic ti do toho není!" Praštil jsem do stolu, odstrčil jsem židli, stoupl si a stáli jsme teď přímo naproti sobě. Naše oči se nenávistně asi pár vteřin, než se Henry zřejmě opravdu naštval. Zabručel tak hlasitě, jak to jen šlo.

"Ty malej hajzle!" Najednou z ničeho nic se jeho ruka shrnutá v pěst natáhla a udeřil mě přímo do obličeje, pod oko.

Spadl jsem z lavičky. Probudil jsem se. Byl to jenom sen. Proč se mi ta blbá vzpomínka pořád přehrává. Srdce mi buší, jako kdyby mi mělo vyskočit přímo z hrudníku. Nenávidím ho. Podělanej Henry, je to všechno jeho vina. Jsem celý zpocený a vstávám ze země. Když jsem se oklepal zkusil jsem přijít na to kolik je hodin, jelikož po rvačce s gorilou od Melanie moje hodinky už nebyly hodinky, ale jen hromada střípků ze skla a pár nefunkčních součástek. Odhadl jsem, že bude něco okolo šestý hodiny ráno. Když jsem se chtěl znovu položit na lavičku připravenej, že ještě nachvíli zkusím zavřít oči, uslyším, jak se někdo pohybuje ve křoví. Někdo, kdo vypadal, že čeká na chvíli, kdy budu spát. Srdce se mi znovu rozbuší.