Bezdomovec

1. Kapitola

Poprvé v životě se cítím být nejistý. Poprvé v životě nevím, co se bude dít dál. Poprvé v životě jsem se ocitl na dně...

Až do teď jsem se procházel po městě a přemýšlel nad svým životem, má-li ještě vůbec cenu. Nakonec jsem se rozhodl, že ještě pár dní uvidím, co se bude dít a pak, pokud bych se dostal na nejhlubší dno oceánu, promyslel bych si pořádnou sebevraždu. Kam bych teď mohl jít? Nemám ani žádné peníze, jelikož všechny peníze, které jsem dosud měl, tak jsem měl na kartě... A hádejte, kde byla karta? U Melanie, mojí bejvalky. Tak něják počítám s tím, že na té kartě už ani nic nezbylo. Ještě aby jo, ráno tvrdila, že jde na nákupy, potom, když jsem přišel k ní domů, tak jsem jí přistihl s tím... s tím... Ne. On za to třeba nemůže. Teda aspoň ne úplně. Byla to chyba Melanie, neměla se nechat svádět. Pokud by mě opravdu milovala, tak by nikdy nic takového neudělala... A upřímně? Upřímně si myslím, že podvod je ve vztahu neodpustitelná chyba. Kráva. Kašlu na ni. Zítra tam přijdu, vyzvednu si kartu a půjdu pryč.

Byla právě dvanáct hodin, když jsem došel do městského parku. Všude, kde jsem se rozhlédl, jsem mohl vidět buď partu opilých teenagerů, nebo skupinu bezdomovců, sedících a ležících na lavičkách. Většina bezdomovců, která seděla na lavičkách, hledali poslední útechu ve zbytkách krabicového vína.

Věděl jsem jedno a to, že nechci jít přes park, přes skupinky zvláštních lidí, které se tam nacházely. Sakra, to nemají nic jiného na práci, než se povalovat o půlnoci s kamarády a lahví piva v parku? Jediný co nechci je přijít s nima do zbytečnýho konfliktu. Nakonec jsem se rozhodl, že park obejdu okolo, protože na druhé straně parku, by se mělo nacházet malé jezero. Vzpomínám si, že tam bylo nějaké celkem pěkné místečko, kde bych to mohl dneska zalomit.

Když jsem byl asi v půlce cesty na opačnou stranu parku, šla proti mě jedna ze skupinek opilých teenagerů. Mohlo jich být okolo šesti a pořvávali tu asi nejhlasitěji ze všech. Upřímně, dobrý pocit jsem z toho zrovna neměl a tak jsem přešel na druhou stranu cesty, abych byl od nich co nejdál a zkusil tak něják splynout s okolím. V momentu kdy jsem procházel kolem nich to vypadalo do poslední chvíle, že to bude v pořádku, dokonce jsem měl pocit, že si mě snad ani nevšimli. Ovšem v okamžiku, kdy jsem byl za nima jsem slyšel, jak se zastavili.

"Co tady v noci pán tak sám? Nehledáš třeba nějakej dobrej matroš? Co? Máme toho spousta, určitě si u nás vybereš." Ozval se jeden ze skupinky opilých. Doufal jsem, že nemluví ke mně a tak jsem pokračoval ve své chůzi.

"Hej! On mluví k tobě frajere! Zastav!" Zařval tentokrát někdo jiný z davu, měl jiný a docela vysoký hlas. Snažil jsem se stále pokračovat ve své pomalé, ignorující chůzi, ale nešlo to, strach mi to nedovolil. Vždyť oni tu mluvili o drogách! Rozběhl jsem se a doufal jsem, že alkohol v jejich těle jim nedovolí mě dohnat. Bohužel jsem uslyšel, jak skupinka za mnou vyběhla.

"Tak tohle ne, chlape, nám nikdo nabídky neodmítá! Doporučuju ti aby jsi zastavil, jinak ti slibuju, že ty tvoje rychlý nožičky si už zejtra tak nezaběhaj!" Křičel na mě znovu ten hlas jednoho ze skupinky. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by opravdu nebylo lepší zastavit a nějak rozumně se z toho vykroutit, ale potom, co my myšlenka vyběhla z hlavy, jsem měl hned chuť si za to dát facku.

Vyřízený, jsem doběhl ma místo, kam jsem doběhnout chtěl - na zašlé místečko u jezírka. K tomu, aby se sem člověk dostal, se musí probojovat pár keřama, takže doufám, že by to skupinka opilých dealerů vzdala. Každopádně si myslím, že už jsem je ztratil takových dobrých dvě stě metrů před hustým křovím. Místo vypadalo o trochu jinak, než jsem si ho pamatoval. Pořád tu byla malá plážička u jezírka, ale byla hodně zašpiněná... Pořád tu byla jedna lavička, postavená z prkna přitlučeným k dvoum přezům, ale její rohy plesnivěly. Celé to místo bylo o něco škaradější, než když jsem tu byl naposled. A to už předtím bylo docela škaredé.

Nad ničím moc jsem nepřemýšlel, skupinky opilých dealerů jsem se zbavil, na místo jsem došel a teď nerušen můžu usnout a konečně se z toho všeho nějak vyspat, i když vím, že moje problémy tím nezmizí.

Sundal jsem si svůj batoh ze zad a hodil ho pod lavičku, svlékl si svoji bundu, protože mi bylo celkem teplo a použil jsem ji jako polšťář. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než si na lavičku lehnout. Neměl jsem se čím přikrýt, což mi dělalo ze začátku chvíli problém, ale pak jsem si nějak zvykl. Po necelé čtvrthodině jsem se uchýlil ke spánku a odprostil se zas na chvíli od všech podělanejch myšlenek, který projížděli mojí hlavou.