Bezdomovec

5. Kapitola

Procházím středem města. Můj krok není zrovna nejrychlejší, koho by taky byl, když by dostal nakládačku od milence - chci říct gorily mojí bývalý. Pokulhávám, jelikož uznávám, že jsem dostal docela slušnou ránu do levý nohy, když mě podkopnul. Pořád nechápu, jak mi to všechno mohla udělat... Jak mi to všichni sakra mohli udělat? Přistihl jsem se, jak svojí poslední myšlenku říkám docela nahlas a než jsem se stihl zarazit, pár kolemjdoucích, kteří měli zřejmě namířenou svojí cestu z práce domů, se na mě podívalo s výrazem, jestli je se mnou všechno v pořádku. Za ten jejich pohled jim mám chuť vrazit. Jak by bylo jim? Jak by bylo sakra jim v mojí situaci? Poté už jsem se snažil hlídat, co vypustím z pusy a snažil se trochu vyrovnat svou chůzi, abych vypadal trochu "normálně".

Cestou do - počkat - Cestou kam? Nějak si uvědomuju, že vlastně ani nevím, kam přesně mířím, ale vím, že mi je při tom už docela zima. Je pomalu konec října a já zde chodím po městě jenom s kalhotama tričkem,mikinou a velmi úzkou bundou. Samozřejmě, že mám i spodní prádlo, ale o tom bych radši nemluvil. Teprve teď si uvědomuju, že už pomalu ze sebe začínám cítit takový ten zápach a zvláštní pocit, když se pár dní nemyjete a neměníte si... No to je fuk pryč od tohohle tématu. Teď potřebuju vyřešit, kam se vydat dál.

Dospěl jsem k závěru, že nejdřív si asi půjdu zkontrolovat svou kartu, kolik tam ještě zůstalo - jestli vůbec něco - Každopádně, neočekávám žádný tučný konto. Ne že bych ho předtím tučný měl, ale rozhodně jsem ho měl víc, když jsem s Melanie nebyl a tu kartu jsem měl u sebe.

Netušil jsem, že najít bankomat uprostřed města bude někdy těžší. Když jsem chtěl jít k bankomatu na náměstí, neměl jsem skoro šanci se k bankomatu dostat - tedy měl - ale až tak za půl hodiny. Ne, že bych neměl čas, myslím si, že teď mám času opravdu neskutečně mnoho, ale nerad stojím dlouhé fronty, obzvlášť, když by na mě všichni zírali a měli nějaký kecy o tom, jak hrozně smrdim, jak vypadám a spoustu dalších otravnejch vět. I když, jak nad tím přemýšlím, nemusela by to být nejhorší volba. Aspoň by se všichni rozutekli a já měl bankomat sám pro sebe. Hah. Zajímavé, jsem rád, že mi aspoň nějaká ta špetka humoru zbyla. Každopádně doufám, že až zas tak špatně s tím smradem na tom nejsem.

Nakonec, když jsem procházel jedním obchodním domem, který je zde ve městě nejnovější, tak jsem přímo uprostřed našel bankomat. A dokonce u něj nikdo nestál! Zamířil jsem přímo k němu, abych se konečně mohl podívat na svůj účet. Když jsem jsem zvolil kolonku - Zůstatek - Docela jsem se divil a zároveň se mi den o něco "zlepšil". Na obrazovce stálo:                         

                                             Mark Reed

     Zůstatek na účtu:  25 $

                                                                                  Ke dni: 25. Října 2016

Právě jsem stál před bankomatem, který mi oznámil jedinou dobrou zprávu, za poslední tři dny - udělala mi radost. Já vím, není to moc, ale upřímně? Čekal jsem na svém kontě nekompromisní nulu. Super. Teď si můžu jít nejspíš koupit něco k jídlu a k pití, až nakoupím, namířím svůj cílový bod přímo k jezírku, kde jsem se vlastně dneska ještě rozloučil s tím druhým bezdomovcem. Jak on se jmenoval? Jo už vím. Ralph. Snad už tam nebude, rád bych se vyspal s klidným svědomím, že mi nikdo nevezme moje jídlo a pití z batohu, než se probudím.

Pomalu se blížím k parku, který znovu, jako včera zalívá pomalu noční obloha. Začínájí odsud vycházet zřejmě normální lidi, kteří byli na pikniku, nebo jen vyvenčit své mazlíčky a znovu se to tu začíná hemžit opilými skupinkami a tak si raději dávám pozor, abych nenarazil na nějaký bláznivý dealery, jako včera, jelikož jsem si jistý, že dneska bych jim opravdu neutekl. Jak procházím parkem, dostávám se do hustčí části, kde už konečně vyhlížím svůj keř, kterým prolezu k jezírku a budu snad nachvíli zas odříznutý od civilizace a všech problémů. Také doufám, že se konečně vyspím, jelikož včera to nebyl nejdelší spánek, ani nejhezčí probuzení, když jsem zjistil, že mi polovina věcí chybí a mými věcmi se krmí nějakej starej dědek, kterej se to pak snažil zakecat nějakejma blbejma historkama o životě bezdomovců. Hah. Jako kdybych to potřeboval slyšet, jako kdyby mi už dost nestačilo to, jak to je teď.

Když přicházím k průlezu, kterým se dostanu k jezírku, tak se zastavím a srdce mi zničeho nic začne bušit. Snad tam není Ralph. Právě ve chvíli, kdy mi tahle myšlenka dozněla v mojí palici, tak jsem uslyšel za křovím kroky, které mířili přímo směrem ke mně. K východu z křoví. Okamžitě mi srdce začalo bušit ještě víc. Je mi jasné, že se nic neděje, ale Ralpha, toho starého bezdomovce už opravdu potkat nechci. Přemýšlím, kam zaběhnu, abych viděl kdo odtamtuď vychází a tak deset metrů poblíž stojí tlustý strom, za který okamžitě vybíhám. Budu jenom doufat, že si mě nevšimne.

Jak tak stojím za stromem, najednou, jako kdyby mi naskočila stará vzpomínka, jak jsme vždycky s rodinou hráli na schovávanou. Tato vzpomínka mi vykouzlila asi na pár vteřin úsměv na mých rtech, ale poté, když jsem si uvědomil, jak je všechno teď, rychle zase zmizel. Najednou z keře začala vycházet postava staršího muže a já si jí pečlivě začal prohlížet. Ale ne. Je to Ralph. Co tam sakra celej den dělal a kam jde teď? Už vím. Zřejmě do toho svýho "luxusního apartmánu" kam mě zval, ať přijdu, když budu potřebovat poradit. Ne, od něj opravdu ne. Chvíli čekám, než bude dost vzdálený na to, abych mohl projít keřem a konečně se dát k odpočinku a regeneraci svýho těla, kterou po dnešní nakládačce docela potřebuji. Ralph už je dost vzdálený a tak vycházím směrem od stromu k jezírku. Když procházím keřem a ocitám se u osamělé lavičky, mám konečně lepší pocit, že jsem zas nachvíli od všeho odříznutý. Ode všech starostí a problémů a hlavě od neskutečně otravný pohledů všech lidí, kteří na vás pořád divně čuměj.

Sedám si na lavičku a žvýkám dnešní poslední kus rohlíku se salámem, který jsem si dneska mohl dopřát. Ani nevíte, jak je člověk šťastnej, když se po celém dni může zase V KLIDU najíst. Zbytek rohlíků a salámu si nechám na zítra. Poslední rozžvýkaný kousek zalévám nejlevnější supermarketouvou vodou. Nechtěl jsem si kupovat žádnou dražší, ne to opravdu teď nemám peníze a budu se muset zvyknout, že teď nejspíš dýl mít taky nebudu.

Zvedám svůj batoh ze země a pokládám ho na plesnivý okraj lavičky, jako polštář na dnešní noc. Všechen zbytek věcí, které se nacházeli v batohu pokládám pod lavičku. Jako jedinou věc, kterou si strkám do kapsy je vybitý mobil a peněženka, v které se právě i s mou kartou nenechází více, než dvacet dva dolarů. Pomalu se ukládám ke spánku a jdu se odreagovat zase na malou chvíli od všech podělanejch myšlenek. Moje oči se pomalu zavírají a já se zas ponořuji do říše snů a až se zase probudím ráno, nastane další "noční můra", jinak řečeno další posranej den mýho bezdomoveckýho života.