Bála jsi se nekonečné modře moře a oceánů. Zato, jsi milovala nekonečné louky a pole. Ráj kopretin a máků, planě rostoucích tulipánů a narcisů. Každý den byl pro tebe něčím výjímečným a všech osob ve svém životě jsis vážila. Obdivoval jsem tě. Tak moc.
"Vidíš všechny ty barvy okolo?"
"Samozřejmě."
"Každá z těch barev je jako pocit. Některé z nich si tak přejeme cítit. Každý den, každá chvilka je plná barev. Plná pocitů. Ráno se probouzíme s červenou a lososovou, do kterých se oblékly mraky. S blankytně modrou barvou oblohy. Všímáme si jemných bílých čar na obloze. Šedého vybledlého Měsíce, který pomalu mizí před Sluncem. Usmíváme se, se zelenou barvou trávy, na které se třpytí křišťálová ranní rosa. S teplou žlutou a oranžovou barvou brzkého Slunce..."
"Máš ráda barvy?" zeptám se jemně.
"Nemít rád barvy, je jako nemít rád pocity. Nejde to. Už jen samo- nemít rád, je pocit."
"Pak chápu, proč tvé vlasy mají barvu zlatých klasů. Proč máš bažinaté oči. Bledé tváře..."
Pousměješ se. Jen se pousměješ.
ČTEŠ
Insensitive ✔️
General Fiction#3 v kategorii Obecná fikce (21/5/16) #10 v kategorii Obecná fikce (18/5/16) Ona mi byla středem vesmíru, světlem ve tmě, nadějí v neúspěchu, bílou na černé. Byla mým záchranným kruhem, obrovským světelným kotoučem na obloze, které si nechalo říkat...
