W. W. 3.

4.

SARAH

"Nechoď tam! Je to nebezpečný." Vykřikl na mě Mason, když už jsem byla u dveří.

"Jako kdyby tě zajímalo, co se mi stane." Řekla jsem a sarkasticky se usmála. Mluvil na mě, ale já ho nevnímala a odešla...

Zabouchla jsem dveře a obešla dům, abych se dostala k louce. Byla už vážně tma, ale stále jsem viděla drobné stíny. Viděla jsem jich asi dvacet. Dvě postavy se odděllili a šli směrem ke mě. Proboha jdou ke mě. Už je zima. Překřížila jsem si ruce, abych se zahřála, ale nepomohlo to.

Ty dvě postavy, dva muži, dva vojáci se rozběhli. Jakoby chtěli, abych tam vůbec nedošla. Setkali jsme se asi uprostřed louky. Ostatní stále stáli u lesa, ale nevšímali si nás.

"Hej!" Řekl jeden z nich. Ten vetší a strašidelnější, nebo nevím jestli je strašidelnější, ale už byla tma a rysy tváře skoro zanikli. "Dál jít nemůžeš." Dodal.

"Ehm.. Já bych jen chtěla vědět, co se tady děje."Řekla jsem. Nevím, jak to říct, ale připadám si strašně malá. Strašně slabá.  Když byli blíž, tak jsem je vidím. Oba byli mladí. Nemohli být o moc starší, než Mason. Měli oholenou hlavu.

" Neboj, to se brzo dozvíš holčičko." Řekl ten větší tónem, že jsem si připadala ještě bezbranější. Nic nevím a očividně se nic nedozvím. Jak už jsem říkala. Nevědomost nestrpím.

Chtěla jsem jít dál. Udělala jsem krok dopředu, ale oni se pohnuli směrem k sobě a zatarasili mi cestu. Druhý pokus jsem uskutečnila na stranu, ale oni se zase pohnuli.

"Hele, asi jsme začali blbě. Já jsem Sarah. " Pokusila jsem se o třetí pokus. Ti dva se na sebe podívali. Chvíli bylo ticho.

"Will." Řekl ten menší a přitom zvedl ruku. Usmál se. "Noah." Řekl druhý, ale nepodíval se na mě.

"Fájn..Teď bych chtěla mluvit s tím, kdo tomu tady velí." Nepohnuli se. Udělala jsem krok. Pomalu jsem je obešla. Vydala se směrem ke zbytku, ale ti dva mě přeběhli.

Ten menší, Will se rozběhl. "Jde tě jen ohlásit." Řekl Noah, ale zase se neotočil. "A nedělej blbosti."

"nebudu." Řeknu. On mě buď neslyšel, nebo se mnou nechtěl mluvit. Spíš to druhý.

Za chvíli už jsme tam byli. Bylo mi nepříjemné, když se na mě všichni dívali. Nebyli oči, které by nebyli namířeny na mě. A na všech tvářích stejný výraz. Stejná emoce, jen nevím jaká.

Přišla jsem ke stanu. Noah odhrnul plachtu a já vešla dovnitř.

"Kapitáne." Řekl Noah a postavil se do pozoru. Kapitán seděl u stolu a kouřil cigaretu.

"Pohov." Mávl rukou kapitán a Noah odešel. Byli jsme tam jen my dva. Bylo ticho. Chvíli.

"Dostal jsem hlášení, že sem jde nějaká neodbytná civilistka." Kapitán byl plešatý a tlustý. Oplzle se na mě usmál.

" Já jsem chtěla jen vědět co se děje. Proč tu jste." Řekla jsem a snažila se nepozvracet.

"Dáš si něco?" Kapitán se postavil a šel ke mě. " Vlastně asi ne. Máme tu jen alkohol a tobě asi není osmnáct co?" Smál se ještě víc. Hahahaha. Moc vtipné.

" Ta otázka." Pokračovala jsem.

" Ta otázka, ta otázka. Promiň zapomněl jsem. Můžeš ji zopakovat?" Už byl u mě. Cítila jsem jeho smradlavý dech.

"Co se děje?" Odstoupila jsem od něj, ale on šel za mnou.

" Promiň to ti nemůžu říct. Je to tajná mise."Popotáhl cigaretu a kouř vyfoukl na mě. Začala jsem kašlat."Ale můžu ti říct toto. Odjeď z hlavního města někam na venkov a nevracej se. Bude tam bezpečněji. Teď běž."

Vyšla jsem ze stanu, ale za plachtou jsem se zastavila. Všechny pohledy byli zase na mě. Pomalu jsem se rozešla s hlavou skloněnou, abych se nemusela dívat na ty pohledy, který nedokážu rozluštit. Co se jim asi honí hlavou?

" Počkej." Zavolal na mě někdo. Otočila jsem se a uviděla Willa. "Co?"

"Není to fér." Pokračoval a přišel ke mě.

"Co není fér?" Nechápala jsem.

"Že to nesmíte vědět. Myslí si, že když vám nic neřeknou, tak bude všechno OK. Ale nebude."Zvyšoval hlas.

"O čem to sakra mluvíš?!" Dožadovala jsem se odpovědi.

"Podívej." Řekl a zase se ztišil."Velká města padají jako šišky. Myslíme si.. Oni si myslí, že jsme další" 

"Co to meleš!?"

"Neříkají vám to, protože chtějí, aby jste byli v klidu, ale podle mě je to špatně. Měli by jste to vědět. Já to nemůžu říct. Zastřelili by mě, ale ty. Ty můžeš! Řekni jim to.Řekni jim, že tu není bezpečno."

Jen jsem tak stála a dívala se na něj. Položil mi ruku na rameno a zmáčkl. "Odjeďte někam! Někam daleko. Říkají, že ve Skotsku bude bezpečno."Bolelo mě to. Vytrhla jsem se mu a  odešla jsem. "Řekni jim to!" zavolal na mě a odešel.

Teď chápu všechny ty pohledy. Strach.