W. W. 3.

5.

SARAH

Otevírám dveře domu, dávám bundu na věšák a jdu do svého pokoje. V tom se prudce otevřou dveře a v nich Mason.

"Tak co?" Vyhrkl na mě.

"Nic." Odpověděla jsem. Nevěřícně se na mě podíval.

"Něco ti říct museli." Nevzdával to.

"Jo, něco mi říkal. Nic důležitýho. Asi byl mimo, zkouřenej nebo tak něco." Ozvalo se jen přiškrcené "Aha."

"Jo a že to mám říct všem." Mason se narovnal "Co říct?"

Zamyslela jsem se. " No to právě nevím." Nic neřekl. Pokračovala jsem " A že máme odjet někam do bezpečí, na venkov, nebo tak." Mason přikyvoval, ale nic neříkal. " A že nám to nechtějí říct, abychom nevyšilovali, nebo tak něco. Všechno to pletl do hromady. Jak jsem se v tom měla vyznat." Mason se zarazil.

"Co nám nechtějí říct?" Zeptal se.

"Ježiš! kdybych to věděla, tak ti to řeknu."Řekla jsem mu a pokynula rukou, ať odejde.

Ležela jsem v posteli a přemýšlela. Čeho se ti vojáci tak báli?

*********************************************************************

Šli jsme s Loganem do města. Byl strašně tajemný a nechtěl mi říct, o co jde. Ale nakonec mi to řekl.

"V centru se podepisuje petice, která se pak posílá ministerstvu obrany." Pověděl mi, ale pořád byl strašně tajemný. když jsem mu obličejem naznačila, že to nechápu, tak pokračoval.

"Jde o to že.." Nemohl se vymáčknout, nebo nevěděl jak to říct." Když to podepíšeš, tak jim dáš najevo, že chceš větší ochranu hranic, více vojenských sil, větší kontrolu nad přistěhovalci... Prostě větší bezpečí."

"Aha?.. A ty to chceš podepsat." Vím že je to jasný, že jsem se ani ptát nemusela, ale já nevěděla co jiného říct.

"Není to jasné? Proto tam jdu, ne asi."Odfrkl si.

Nic jsme neříkali jen tak šli.

" Terorismus.." Náhle promluvil. "Myslíš, že kvůli nim bude válka?" Nejistě jsem se zeptala. Už jsem se setkala s mnoha názory, ale Logana jsem se ještě nezeptala.

"Kéž by.." Zasmál se. To mě znepokojilo. " Jak to myslíš?" Zvýšila jsem hlas.

"Terorismus není jako válka. Ve válce čelí muž muži tváří v tvář a vojáci bojují za svou rodinu, za ty které milují. Teroristé bojují za něco, o čem sami neví, jestli existuje. Terorismus je všude a zároveň nikde, přichází z ničeho nic a když přijde, je už pozdě."

To mě překvapilo. Něco tak promyšlenýho a hlubokýho.

"Tos někde četl." Už jsme byli v centru. Překvapilo mě, kolik lidí sem zašlo, jen aby podepsaly ten papír.

"Asi jo, už si to nepamatuju" Zasmál se na mě. Miluju ten jeho dokonalý úsměv. 

Před námi stálo už jen několik lidí. U stolu seděla blonďatá paní s drdolem, která všem pečlivě vysvětlovala o co v petici jde.

"Podepíšeš to taky?" Zeptal se mě Logan. Chvíli jsem váhala.

"Přece tě v tom nenechám samotného." Kývla jsem na něj.

Byla jsem nedočkavá a zároveň nervózní. Přemýšlela jsem nad tím.

To jsem ale brzo přestala. Přerušil to ON. Ten někdo, kdo se spustil po lanu ze stropu a přistál přímo na stole. Ten muž byl obrovský. Měl hnědé vlasy a dlouhé vousy. Na očích sluneční brýle. Vypadal, jako motorkář. Děsivý motorkář. Sehnul se pro petici a podíval se na ni. Pak ji zmačkal a strčil si ji do kapsy. Z jeho pohybů čišela nenávist. Očividně se ho všichni báli, protože se nikdo nehýbal a až na klapání jeho bot bylo naprosté ticho. Chytla jsem Logana za ruku a krátce jsem se mu podívala do očí.

 Ta žena za stolem se odvážila promluvit. "Promiňte pane, lidi to chtějí jěště podepsat." A natáhla k němu ruku.

Ten muž řekl něco, čemu jsem nerozuměla, asi to bylo cizím jazykem.Pak šáhl pro něco do kapsy. Neviděla jsem co to bylo, prořeže byl otočený na druhou stranu.

Popošla jsem stranou, abych viděla, co se děje. Ozval se výkřik a pak nějaký hodně hlasitý zvuk. Rukou jsem si přikryla ústa a udělala pár kroků zpátky. Proboha! 

Vystřelil. Bezvládné tělo mladé blondýnky se skácelo k zemi.