W. W. 3.

6.

FINN

Samozřejmě, že nás na to ve výcviku učili, ale akce je něco jiného. Zvlášť když je to poprvé.

Začali jsme stoupat. Nahnul jsem se z vrtulníku, ale poté, co se mi udělala závrať jsem se otočil zpět. Nechápu, proč tyhle nové zásahové vrtulníky nemají dveře. Jo jasně, aby se z nich snadno vyskakovalo, ale stejně je to děsně nepraktický. Fouká, nic neslyšíme a tak.

 Né že bych si chtěl stěžovat, jen nechci myslet na to co má přijít. Steve je naprosto v pohodě. Nechápu to. Dívám je na něj a on se usmívá, řekl bych, že se dokonce těší.

Steve. Ten Steve, co měl při závěrečných zkouškách méně bodu než já ( a to je co říct ) se nebojí, že přijde o život. No já se teda bojím. Mám svůj život až moc rád, než abych ho zahodil. Vždyť mi teprve bylo osmnáct.

Podíval jsem se po vrtulníku.  Je nás tu osm. Šest agentů, jeden zdravotník a pilot. Už jsme letěli celkem rychle, tak jsem si raději sednul a připoutal se. 

Ozval se hlas z vysílačky: ,, znáte souřadnice?." Agentka 012 ji vzala a odpověděla: ,, Ano známe, už letíme." Podívala se na hodiny, co byly na pilotní kabině. "Budeme tam asi za dvě minuty a dvacet-pět sekund. Přepínám." Dodala a položila vysílačku na stojan. ,,Hodně štěstí," odpověděl hlas z vysílačky.

Byli jsme na místě. Rozestavěli jsme se po obou stranách vrtulníku. Já Steve, a agentka 012, která zrovna připoutávala zdravotníka na jedné straně a ostatní na druhé. Připoutal jsem se k lanu a skočil. Skákání mám rád. Dopadli jsme na střechu budovy, o které jsem sotva tušil, kde je natož abych věděl k čemu slouží.

Stáli jsme pod helikoptérou,takže nebylo skoro nic slyšet, ale podle gest agentky 012 a podle toho, co nám říkali na základně, jsem pochopil co se děje. 

Má dojít k výbuchu. Tady a teď. Cíle jsou tři. Zneškodnit bombu, zajmout útočníka a ochránit civilisty.

Vrtulník odletěl. 012ka rozložila plánek budovy na střechu. "K útoku dojde pravděpodobně tady, tady nebo tady." Zakroužkovala tři místa na plánku. " Já si beru tohle, Moris půjde sem a tohle místo si vezme Parker."

Já? Ne ne ne. To asi nedopadne dobře. Už jsem chtěl říct, ať to vezme někdo jinej, ale nakonec jsem si to rozmyslel přece nejsem srab.

"Jenkins bere atentátníka." Podívala se na Steva, který bez mrknutí oka přikývl. " vy dva nás kryjte." podívala se směrem k ostatním. " a vy se postarejte o zraněné." Kývla směrem ke zdravotníkovi.

Rozestavěli jsme se po obvodu budovy a chystali se. Přivázal jsem ocelový lanko k železnýmu oku na střeše a zkusil, jestli vydrží. jestli ne, tak jsem dost v prdeli. Podíval jsem se asi dvacet pater dolu. Jo, v prdeli. To samé udělali i ostatní.

Téhle části se už celkem bojím. Je tu tolik rizik. Můžu spadnou, a nebo v tom sice lepším, ale o to trapnějším případě, se může stát, že neprorazím sklo a zůstanu tam jen tak trapně vyset. Což se v době plastových oken stává poměrně často.

Naposled jsem se podíval na Steva. Ukázal mi, palec nahoru, kterým se mě snažil uklidnit. To se mu ale nepovedlo.Nasadil jsem si helmu a naposled zkontroloval vybavení.

Je důležité, aby jsme všichni skočili stejně, jde o ten okamžik překvapení. 012ka začala prsty odpočítávat. 3, 2, 1.

Skočil jsem. Byl to příjemný pocit. Natáhl jsem nohy, abych s nimi prorazil sklo. Podrážky jsou totiž nejtvrdší. Podařilo se. A dokonce se mi podařilo i přistání.

 Viděl jsem Steva, jak klopýtl a pak se skácel k zemi. Rychle se ale postavil a usmál se.

Rozhlédnul jsem se. Jsou to kanceláře. A nikde žádný terorista. Něco je špatně. Podíval jsem se na 012ku s cílem zjisti co se děje, ale ona byla očividně stejně zmatená jako já.

" Co to kurva!!!" Nechal se slyšet jeden ze zaměstnanců. My mu ale nevěnovali pozornost.

012ka sice stále na opačném konci budovy, ale kdo by neslyšel, jak křičela do vysílačky. " Nic tu není!"

" Ale souřadnice říkají, že jste správně." Ozvalo se z vysílačky.

"Očividně nejsme. Ty informace byly falešný"potom bylo chvíli ticho. Asi poslouchala další instrukce z vysílačky"Jdeme." Řekla a pokynula nám, abychom ji následovali.

Rozběhli jsme se k oknu, kterým jsme vylezli a pak pokračovali po požárním schodišti.

Dole čekalo auto, černý Range Rover s neprůstřelným sklem a speciálně konstruovaný pro zásahové jednotky. Zadní dveře dodávky se posuvným pohybem otevřely. Několik dalších vojáků bylo uvnitř.

" Co je? Kde jsou ranění?" Zeptal se jeden z nich.

" Byl to planý poplach." Řekl Steve, aniž by věděl, zda je to pravda. Nebyla.

"Nebyl to planý poplach." Namítla 012ka. " k útoku dojde, jen někde jinde."

" Jak to? Podle satelitů NASA má dojít k útoku tady."

012ka obrátila oči v sloup."Nechali schválně uniknout špatné informace, aby získali víc času vy imbecilové." 

Auto se rozjelo a my mířili směrem k nepříteli.