Démoni světla

Kapitola 1.

Byla blíž a blíž. Už jsem viděla její rudé oči. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. A potom jsem ho uviděla. Jen tam stál. I když jsem mu neviděla do obličeje odhadla jsem, že bude krásný. „Uteč!!!" zakřičela jsem na něj.

Rudovlasá dívka se přibližovala. Vím kdo je. Jen démoni mohou být tak rychlí a děsiví zároveň.
,,Uteč, copak ji nevidíš?" zařvala jsem na chlapce znovu. A on promluvil.
,,Je to tvá vina, přišla jsi pozdě!" rudovlasá dívka už byla u něj.

Otočila se ke mě a s mírným úsměvem na rtech chlapci svým drápem přeřízla tepnu na krku. S posledním dechem chlapec opakoval ,,Je to jen tvoje vina, přišla jsi pozdě!!"

Neeeeeeeee!!!! S ohromným výkřikem jsem se vzbudila. ,,Dýchej, dýchej,"
opakovala jsem si pro sebe.

Najednou babička rozrazila dveře. ,,Jsi v pořádku holčičko?" ptala se mě starostlivě.
„Byl to jen sen, už se nemusíš bát," hladila mě po rameni.
,,Tentokrát to bylo jiné. On promluvil, co to znamená babi?" babiččin výraz ztvrdl. ,,Tak to nevím Ann."

,,Ježíši, už bude osm babi, musím do školy!!" ,,Jistě, běž," odvětila babička.

Rychle jsem na sebe něco hodila a šla jsem. Cestou jsem přemýšlela.

Za těch sedm let jsem se hodně změnila. Když jsem se ve třinácti začala měnit na anděla netušila jsem, co to obnáší. Doteď si nejsem jistá jestli to vím.

Prozatím mi jen světlají vlasy a jsem rychlejší než normální člověk. A pak jsou tu ty sny. Vždy měly stejný průběh. Utíkám démonovi a pak se tam objeví ten chlapec. A démon ho zavraždí. Teď se to, ale změnilo. Chlapec promluvil. Doufám že jednou zjistím jaký to má důvod.

Ještě se vrátím k démonům. Jsou pravý opak andělů. Mají rudé vlasy a oči, velké drápy a problém je to, že se v démona musí proměnit, stejně jako andělé. To znamená, že máme svou lidskou podobu. Je tedy težké démony poznat.
A už jsem u školy. Dneska mám se svým klukem výročí půl roku chození. Už se na něj těším. Plánuji mu říct, že jsem anděl.

„Dane," zavolám na něj, když ho uvidím.
Ale on kde opačným směrem, než jsem já. Směrem k mojí nejlepší kamarádce Elis. To je zvláštní, protože ti dva se nesnáší.

„Halooo, už jsem tady," zavolám na ně.

Ale neslyší. Přijdou k sobě a jakoby se objímali. Ne, líbali. To přece nemůže být pravda. Jdu blíž. Doopravdy se líbají.

„Dane, Elis?"

Řeknu už se slzami na krajíčku.
Konečně mě uvidí a okamžitě přestanou. „Ann, počkej, já ti to vysvětlím," volá na mě Dan.

Doteď jsem si myslela, že tuhle větu nikdy neuslyším. Že se píše jenom v knihách.

„Nech mě na pokoji,"
křiku na něj a podívám se na Elis.

Její výraz mě překvapí. Usmívá se. A pak si to uvědomím. „Ty jsi celou dobu věděla, že jsem tady," zařvu na ní.

„Záleží na tom?" odpoví a obejme Dana okolo pasu.

Jdu přímo k Danovi.
,,Je konec, rozumíš?" Vlepím mu facku, strhnu si z krku řetízek, co mi dal k šestnáctinám a rychle jdu k autu.
Vím, že v tomhle stavu bych neměla řídit, ale co na tom teď záleží. Musím domů. Říct všechno babičce.

U domu rychle otevřu dveře.

„Babi, jsem doma!!" Ale babička neodpovídá. ,,Babi, jsi tu?" A pak ji uvidím.
„Ach, babi, já se lekla, že se něco stalo." Ale babička stále neodpovídá. ,,Babi?" Zaklepu jí na rameno. Ale zase nic.

„Pane bože babičko!!!" Vykřiknu a chci jí nahmatat puls. Pak mi to dojde. Musím zavolat záchranku. ,,Neboj babi, záchranka už jede!!" Když slyším houkání, jdu ihned otevřít. ,,Tady je, prosím pomozte jí." Záchranáři se snaží babičku oživit. Potom se jeden ozve.

,,Je nám líto. Upřímnou soustrast."

Ahoj všichni!!
Doufám, že se vám můj příběh líbí. Každý komentář mi udělá velkou radost!;););)
Nový díl vyjde pravděpodobně příští týden ve středu.;)