Démoni světla

Kapitola 8.

V tu chvíli mi hlavou prošlo asi tak tisíc myšlenek. Do prčic. Zabije mě? Umřu v tý politý halence? Proč mám tak pitomými myšlenky?

A pak mě to napadlo. Umí démoni rychle utíkat?
Protože já ano.
A dala jsem se na útěk.
Napříč těmi mnoha chodbami a skříňkami, až... jsem se dostala k místu kde na mě Jamie vylil tu malinovku.

„Ne, počkej, nechoď sem, uklouz..." volal na mě Jamie.
Bohužel pro mě jsem opravdu dobrá v běhu, takže větu nestihl ani doříct  a já už ležela na zemi, tentokrát v malinovce vymáchaná úplně celá.

„Ježiš, jsi v pohodě? " zeptal se mě starostlivě, což bylo docela zvláštní, vzhledem k jeho známé povaze.
„Jo, teda, ooo bože, bolí mě zápěstí, asi jsem si ho narazila, ale to neva, musíš jít se mnou, Jamie, není to tu bezpečné."
„To vidím, ta malinovka udělala pěkný nepořádek, asi budu muset vymyslet jiný způsob seznamování se s holkou. Ale řeknu ti Ann, letěla jsi jako blesk." mrkl na mě a já protočila oči.
„Ne, myslím to vážně, doopravdy tu není bezpečno, musíme jít," začala jsem se zvedat.
„Dobře, když jinak nedáš, někam se spolu schováme," když jsem se na něj nedůvěřivě podívala, tak pokračoval.
„Jako přátelé samozdřejmě," řekl a podal mi ruku.
„Dobře, ale rychle," odpověděla jsem a očividně jsem mu udělala radost.

„Tak jdeme na to, Windy," usmál se na mě a já se zarazila.
„Windy?" nejdřív jsem si myslela, že si mě třeba spletl s nějakou jinou dívkou, ale jeho vážný obličej napovídal něco jiného.
„Jo, Ann mi na tak krásnou holku, jako jsi ty přijde až moc obyčejné a jelikož jsi rychlá jako vítr, tak... od teď je Windy tvoje přezdívka," dopovídal s rukou stále napřaženou ke mě.

Po asi pěti vteřinách vyměnování pohledů se mě za tu ruku prostě vzal a vytáhl mě na nohy.

„Copak, ta přezdívka se ti nelíbí?" zeptal se mě.
„Záleží na tom? Kdyby se mi nelíbila, dal by jsi mi jinou?" upřela jsem na něj zkoumavý pohled.
„Ne, nedal," zasmál se.
„No tak vidíš," neodepřela jsem si ublížený podtón hlasu, ale ve skutečnosti... se mi ta přezdívka hrozně líbila.
Možná i proto, že jsem nikdy žádnou neměla. Moje kamarádky i bývalý kluk vždycky říkali, že je to zbytečnost.

„Jo a nechtěla ses někam rychle schovat?"
„Ach bože, jo, chtěla. Musíme jít a to rychle." jak jsem na Amandu mohla zapomenout? Jak? Ten kluk mě jednou zabije. Ale hlavně, jak to, že tady už Amanda není? Jsme tu už asi tak tři minuty.

„No tak pojď" řekl a ukázal mi dlouhou chodbu. A já ho následovala.

„Za jak dlouho tam budeme?" zeptala jsem se ho.
„Jenom zahneme za roh a jsme tam," odvětil.
„Dobře, protože moje nohy začínají vypovídat službu a ta ruka začí..."
„A jsme tady," přerušil mě.
„Tvoje skrýš je na ošetřovně?" podívala jsem se na něj nevěřícně.
„Ne, ale nějak jsem tě sem musel dostat," pokrčil rameny.
„Ale já nepotřebuju na ošetřovnu, jsem naprosto v pohodě."
„Před chvílí jsi mi chtěla říct, že ta ruka tě začíná bolet, že ano?" ve skutečnosti jsem mu chtěla říct, že moje zápěstí je už úplně v pohodě. Andělé se prostě uzdravují rychleji, než normální lidé.
„Ne, věř mi, to zápěstí mě už vůbec nebolí, jsem jako rybička," pokusila jsem se zaprotestovat. Bohužel se mi to nepovedlo.
„Ale no ták, aspoň se na tebe mrknou," přemlouval mě a já jsem neochotně souhlasila.

*O deset minut později*
„Takže, slečno, mám pro vás dobou zprávu, vaše ruka je naprosto v pořádku, v nejhorším případě budete mít modřinu," řekla mi poměrně křehce vypadající doktorka, po deseti minutách buzerování od Jamieho, který si musel být stoprocentně jistý, že mi nic není. Mám malé podezření, že chtěl být hrdina, co dovede na ošetřovnu dívku v nesnázích. A jaksi jsem mu zkazila plány, když jsem v nesnázích určitě nebyla.
„Dobře, moc vám děkuji paní doktorko i za trpělivost," a hodila jsem pohledem po Jamiem a mladé paní zacukaly koutky.
„A ano, málem bych zapomněla, zameškala jste chvíli první hodiny, napíšu vám omluvenku, počkejte chvíli tady, za okamžik jsem zpět,"  ach jo, to mě nenapadlo, hned první den školy a zameškám hodinu. Když doktorka odešla Jamiemu začal zvonit mobil.

„Ano? Tady je Jamie... ne, neboj je se mnou, Amando. Ano, vyřídím jí to," něco ve mě hrklo. Amanda mu volala. Hledá mě.
„To byla Amanda, prý jsi utekla, když ti chtěla půjčit triko. Udělala ti něco? Je to hodná holka,"
„Ne, to není, Jamie musíš se od ní držet dál..." začala jsem, ale přerušil mě.
„Cože? To nechápu, kdybys mluvila o Cindy tak to pochopím, ale Amanda? To je snad ten nejmírumilovnější člověk na světě,"
„Počkej, kdo je zase Cindy?" začínala jsem se v tom ztrácet.
„No jo vlastně, ty jí nemůžeš znát. Cindy je jednovaječné dvojče Amandy. Jsou fakt na vlas stejný. Je to neuvěřitelný. No a Cindy je... je ďábel. Samozdřejmě ne v pravým slova smyslu," zasmál se, ale já si tím nebyla tak jistá.

Už jsem nic neřekla.
Najednou jsem si nebyla jistá ničím.
Kdo je teda rudovlasá dívka?
Amanda nebo Cindy?

Ahoojky všichni;)
Po dlouuuuhé době jsem tady s novou kapitolkou, tak doufám, že aspoň za něco stojí:)
Tuto kapitolku věnuji pěti holčinám, které mě vždy podporují a stojí za mnou:)
Dadinka77
siriusinka
Kiwi158
_dubhalie_
_kaiten_
A vám ostatním taky moc děkuji jste nejlepší:)
Pište komenty, moc mi to pomáhá a posouvá dopředu.
Pokud byste v textu našli jakoukoli pravopisnou chybu, budu moc ráda, když mi jí nahlásíte.:)❤️
Jo a mimochodem tato kniha se umístila jako 508 v fantasy? O.o
To je buďto hustý, nebo mám halucinace. 😂
Ne, fakt, je to tam napsaný?
Protože já to zjistila až dneska😂
Jde to vůbec bez toho abych to věděla?😂
Já vážně nevim;)
Ale pokud to není omyl ani halucinace , tak vám mooooc mooooc děkuju:)
Pro někoho je 508 velké číslo, ale pro mě to je hrozná pocta :)
A pokud to tam není, tak mi můžete gratulovat, zbláznila jsem se😂😂🐼
Mám vás ráda lidi a mooc děkuji;)❣❤️❤️