Démoni světla

Kapitola 6.

Někdo zaklepal na dveře.
Trhla jsem sebou.
„Ahoj Ann, jak ti je?" zeptala se mě starostlivě teta.

Pravděpodobně jsem ji moc neutěšila, protože jsem se ještě pořád vyděšeně koukala na svou ruku .
„Ehm, jde to," odpověděla jsem nejistě, s upřeným pohledem na ruku.
„Vážně? Co tam máš?" začínala být teta nervózní.

„Nic," sklaplo jsem rychle dlaň a usmála se na tetu.

„Kdy půjdeme domů, začíná mi to tu lízt na nervy," udělala jsem na tetu kyselý obličej.
„To jsem ti právě přišla říct, všechno je v pořádku, takže pokud podepíšeme reverz, tak klidně hned,"
Usmála se teta.

O čtyři hodiny později jsem už seděla v autě a jely jsme domů.
Teta se celou cestu snažila zavést rozhovor, ale marně. Já jsem pořád myslela na záhadného chlapce.
Co je vlastě zač? Přísahala bych, že jsem ho srazila.

„Tak co, těšíš se?" zeptala se mě teta a já si uvědomila, že na mě celou dobu mluvila.
„A na co?" byla jsem najednou zmatená.

„No na první den v nové škole," podívala se na mě teta pohledem- jako vážně?

To snad ne. Na novou školu jsem v tom shonu úplně zapomněla.
Ale možná to nebude tak hrozné. Potkám nové lidi. Třeba tam zjistím, kdo je ten chlapec. Nebo v horším případě, kdo je rudovlasá dívka.

Rychle jsem tu myšlenku vypustila z hlavy.

Babička, Dan, máma a táta. Všichni které jsem měla ráda mě opustili, zradili nebo zemřeli.

Podívala jsem se na tetu.
NE. Historie se nebude opakovat.
Musím je před rudovlasou ochránit.

Když jsme dojeli domů, Tracey sebehla ze schodů a drtivě mě objala.

Za ty dva dny jsem si tu stvůřičku oblíbila. Vždy jsem chtěla mít sestru.
Ona mi ten sen splnila.

Za pár hodin jsem už spala jako zabitá.

Až do chvíle, co jsem uslyšela šramot. Ve chvíli jsem byla na nohou a rozhlížela jsem se.

„Haló, je tady někdo?" šeptla jsem spíše pro sebe.
Žádná odpověď.
Bála jsem se. Opravdu moc.
Podívala jsem se na svou dlaň. Nápis na ní byl ještě pořád čerstvý.

Musím to říct tetě, pomyslela jsem si.
V celém domě byla tma. Působilo to tu celkem strašidelně. Myslela jsem si, že tohle v růžovém domku nezažiji.

Tiše jsem se vkradla tetě do ložnice a rázem jsem si vše rozmyslela. Teta spala na zádech, slabě oddychovala.
Kvůli mě má tolik starostí. Nemůžu k nim připsat i rudovlasou dívku.

Najednou se mi nahrnuly slzy do očí, všechny ty události na mě dolehly.
Rychle jsem šla do koupelny, aby mě teta s Tracey neslyšely, rozsvítila jsem a musela jsem si rukou překrýt ústa abych nevykřikla. Na zrcadle bylo rudou rtěnkou napsané:
Nevyzraď naše malé tajemství hokčičko, mohla bys toho litovat. A co malá chudinka Tracey? Mohla by mít daleko vážnější nehodu než ty...

To ne. Rychle jsem běžela do Traceyina pokoje a když jsem uviděla, že spí jako andílek, oddechla jsem si.
Rudovlasá jen vyhrožuje, nic neudělá. Pomyslela jsem si. Ale v hloubi duše jsem věděla, že nemám pravdu.
Nikdy to tetě neřeknu. Po tomhle už ne.

Rychle jsem skočila zpět do postele.
Teď nesmím myslet na to, že tu rudovlasá byla, zítra je první den školy, musím se vyspat. Pomyslela jsem si a za chvíli už jsem neklidně spala.

Ráno mě probudila Tracey.
„Vstávej Šípková Růženko, musíme do školy," zakřičela na mě ze svého pokoje a pomalým krokem šla do koupelny. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem včera v noci nesmyla ze zrcadla ten výhružný vzkaz.
„Stůj, prosím můžu jít první, vždycky mi to trvá dost dlouho," vykřikla jsem na ni. Udělala na mě svůj kyselý výraz, ale pustila mě.

V koupelně jsem rychle vydrhla tu rtěnku a rovnou jsem si nanesla řasenku a lesk na rty. Vždycky jsem byla krásná. Ne perfektní, ale patřila jsem do skupin oblíbených holek.
Nikdy jsem se o to nesnažila. Byla to samozdřejmost.

Zhluboka jsem se nadechla. „Tak jo, Ann, ty to zvlásneš," řekla jsem svému odrazu v zrcadle. V tu chvíli bych přísahala, že jsem tam zahlédla mihnutí se rudých vlasů. Asi už jsem paranoidní.

Za hodinu už jsem seděla spolu s Tracey v autě a teta nás vezla do školy.
Ve vestibulu školy mi dali něco jako mapu a asi milion učebnic.
Skvěle, lépe tenhle den snad nemohl začít. Přede mnou byla ohromná chodba a já v ní měla najít svojí třídu.
Najednou mi z rukou vyklouzly všechny učebnice. Poněkud sprostě jsem zanadávala, sebrala je a šla dál.
Až do chvíle, než mě někdo chytil za rameno. Už jsem si připravovala ne moc slušnou větu, co mu řeknu, ale když jsem se otočila nevydala jsem ani hlásku.

Stál tam. Jen tak tam stál, držel mě za rameno a měl stejný výraz jako já.

Byl to on.

Ten chlapec z mých snů.

Ahojky:)
Po více jak dvou týdnech je tu nová kapitolka tamtadadaaa:).
Chci vám mocinky poděkovat za podporu:)
Tuto kapitolu bych chtěla věnovat pár úžasným holčinám, jste nej holky:*
Kiwi158
_kaiten_
siriusinka
bary2004
KittiiiiMilk
Millienka