Démoni světla

Kapitola 2.

Zastavilo se mi srdce. To není pravda. Nemůže být. Babička je naživu. Ale opak byl pravdou.

,,Slečno, jste v pořádku?" Teprve teď jsem si všimla, že se třesu. Záchranář mě pohladil po zádech. ,,Bude to v pořádku, zavoláme Vaší tetě." Jako by mi vlepil facku. Tetu jsem neviděla od svých pěti, tehdy se hrozně pohádala s mámou, ale doteď nevím o co šlo. ,,Prosím, tetu nevolejte." To už jsem měla na krajíčku.

,,Ale copak, holčička se bojí tety? Zvládneš se snad o sebe postarat sama? Tvoje babička už se o tebe očividně nepostará." A začali se smát.
To už jsem nevydržela, přistoupila jsem k záchranáři a uhodila jsem ho. Pokud se tedy mezi uhození řadí i odhození na stěnu. A hlasem, který jsem ještě nikdy neslyšela jsem řekla: ,,Už nikdy, takhle nemluv."
Poté jsem rychle utekla z domu.

Podívala jsem se na svojí ruku. Kde se ve mě vzalo tolik síly? A co ten hlas? Připadala jsem si hloupě. Nic jsem nechápala.

Večer jsem se vrátila zpět do domu. Na stěně kam jsem odhodila záchranáře byla krev. V tu chvíli jsem si uvědomila, co jsem udělala. Mohla jsem ho zabít. Jsem stvůra. Ne. Takhle myslet nemůžu. Usmyslela jsem si, že potřebuji sprchu, ano, sprcha mi pomůže si pročistit hlavu.

Napustila jsem si plnou vanu. Konečně jsem si připustila, co se stalo. Babička zemřela. Už nikdy ji neuvidím. A zitra přijde teta. Asi se zblázním. Dokonce nechci nic k jídlu. To je zvláštní.

Ach jo, zrcadlo je z mé horké koupele celé zamlžené. A to jsem ho dneska myla. Vezmu ručník a jdu ho utřít.

A pak uvidím svůj odraz. Upustím ručník a vykřiknu. Na mé hlavě je nový proužek barvy. Tentokrát, ale není světle blond, ale rudý.

Tak rudý, jak ho můžou mít jen démoni.

Ahoj, tak je tu další kapitolka.;)
Začala jsem dělat trochu odstavce, čte se to takhle líp?
Jako vždy budu ráda za každý koment.
;)))))