Volba

Skrytá pravda

Cítila jsem jeho tesáky ve svém krku. Řezaly mi kůži na krku a cítila jsem taky, jak ze mě vyprchává energie, jak ze mě vysává krev. Máchla jsem rukou ve vzduchu a zasoustředila jsem se na něj. Vyletěl do vzduchu a spadl několik metrů ode mě. Rukou jsem se chytla za krvácející krk a utíkala pryč zatímco se Damien sbíral ze země. Když jsem se pootočila, zjistila jsem, že tam jen tak stojí a zírá na mě. Neutíkal za mnou, nepronásledoval mě. Využila jsem toho a utíkala k domovu. Už jsem byla u dveří. Konečně! Sahala jsem po klice, ale ruka mi spočinula na černé kožené bundě. Vzhlédla jsem. Damien. Jak se sem dostal tak rychle?! „Jdi ode mě!" vyjekla jsem na něj a natáhla ruku, abych ho odmrštila dalším kouzlem. Mou ruku, ale v mžiku chytil. Tak jsem natáhla druhou ruku, ale tu chytil taky. Usmál se na mě jako bych byla malý ptáček v kleci, kterého polapil. Hleděl mi do očí. „Agnes," řekl tím svým podivným, temným a svůdným hlasem. Nechápavě jsem zamrkala. Proč už mě nezabije? Přiblížil se tak blízko, že naše nosy byly milimetr od sebe. Jeho jasné a syté modré oči, měla jsem pocit, že se nedokážu dívat jinam. „Agnes, musíš se dozvědět...," ale zbytek jsem neslyšela. Krk mi krvácel a já cítila, jak padám do mdlob. Svět přede mnou se zatočil a všechno pohaslo. Omdlela jsem. Poslední, co jsem cítila však nebyla tvrdá zem, ale Damienovy paže.

Damien

Omdlela, ale stačil jsem ji chytit. Neměl jsem v úmyslu jí ublížit. Jen mě děsilo pomyšlení, že její matka už ji stačila zblbnout hlavu o pohledu na upíry a myslel jsem, že se mě chystá zabít. Pomstít maminku. Pak jsem ale spatřil ten strach a zvídavost v jejích očích. Netuší pořádně, kdo jsem. Už když jsem ji tu viděl poprvé, tak jsem věděl, že je v ní víc než jen obyčejná holka. Musí znát pravdu. O tom, co její matka byla zač.

Vzal jsem ji do náruče a donesl do její postele. Hryzl jsem se do zápěstí a nechal ji pár kapek skapat do úst. Rána na krku se ihned zacelila a kousnutí bylo pryč. Jako by tam nikdy nebylo. Stál jsem tam nad její postelí a sledoval, jak ptavidelně oddychuje. Ukazováčkem jsem ji přejel po tváři a šíji. Nadechla se a víčka se jí zakmitala. Probouzí se. Ihned jsem zmizel.

 Agnes

Probudila jsem se. Ležela jsem ve své posteli. Krk! Rychle jsem přiběhla k zrcadlu. Po kousnutí ani památky. Nikde ani nejmenší stroupek. Co se to stalo? Je má matka opravdu tak krutý vrah, jak ten Damien říkal? Co je vůbec on zač? Upír? To slovo je samo o sobě dost absurdní. Možná něco najde u mámy v pokoji.

Vešla jsem tam. Do mámina pokoje, kde jsem nebyla celé měsíce. Otevřela jsem její skříň a šuplíky. To, co jsem našla mě zděsilo. Dřevěné kolíky řezané do špiček. Sáhla jsem si. Au! Pěkně ostré. A spustu zbraní. Kuše, luky a dřevěné šípy. Co to má být? Byl tu taky deník. Otevřela jsem ho. Byla v něm jména. Desítky jmen a desítky jich byly přeškrtané. Na obálce deníku bylo vyryto upíři. Ty všechny zabila? U jednoho jména dokonce stálo manželé. Manželé! Bylo tu i pár zápisků. Podívala jsem se na jeden, který byl rok starý.

Dnes jsem zabila další. Byly to nějací manželé. Co je mi po jejich vztazích? Jsou to zrůdy! Krmí se na lidech pro svoje potěšení. Baví je když máme strach. Tvrdili mi, že se živí na zvířatech. A když jsem pak zkoumala jejich krev, zjistila jsem, že měli pravdu. Ale co na tom? Upíří jsou monstra a světu bude lépe bez nich. Vrazit jim kolíky do srdcí a spálit je! Tak je všechny zneškodním! Všechny! Ať jsou jací jsou!

Ostatní zápisky byly obdobné. Zabila jich pár zlých, co zabíjeli lidi pro potěšení, ale pár co jsem četla byli hodní. Podle toho, co máma napsala, to byli upíři, co vedli slušný život a krmili se na zvířatech. Proč zabíjela nevinné? To byla tak zaslepená nenávistí? Proto nebývala po nocích doma? Žádné noční směny! Chodila zabíjet. V jednom zápisku se dokonce zmínila o tom, že to musí naučit i mě. Ne mami. To není pravda! Bylas chladnokrevný vrah? Zabíjelas i ty hodné? To jsi je tak chronicky nenáviděla? To ti tvá máma tak vymyla mozek? Asi ano. Babičku jsem nikdy nepoznala. Umřela než jsem se narodila. Poslední zapis mě zděsil nejvíc. Byl psaný před týdnem máminy smrti.

Dnes jsem chytla a zabila toho starého upíra. Byl tu asi pětset let. Viděla jsem ho, jak nacpal svou krev do jedné malé holky. Mohlo ji být tak šest. Pokud by ta malá umřela s jeho krví ve svém těle, tak by se proměnila v upíra. Tak jsem zabila pro jistotu i ji. Vím, že nebyla upír, ale mohla se jím stát. A to se nesmí dopustit. Dřevěný kolík do jejího srdíčka a spálení bylo a je jedinné řešení. Nikdo se už v monstrum měnit nebude.

Zaklapla jsem deník. Srdce mi divoce bušilo. Máma zabila malou nevinou a vyděšenou holčičku? Chtělo se mi brečet. Moje máma byla snad bez citu. Nikdy jsem si nevšimla, že by mě objala nebo mi řekla něco pěknýho. Ale tohle?! To na mě bylo moc silný kafe. Mezi těmi jmény bylo i jméno Damien. Chtěla zabít i jeho? Jak mi to říkal? Zabila mu otce? Tu noc... chtěla ho zabít. On se bránil. Bylo to on a nebo ona. Z části se asi mstil za svého otce. Dala jsem deník zpátky do šuplíku a vypadl z něj nějaký cár papíru. Zvedla jsem ho. Stálo na něm:

Charakteristika upíra:

Nepřirozená rychlost

Nadlidská síla

Necítí chlad ani teplo

Nezraní ho nic kromě dřeva

Živí se krví a při jejím pití vysouvá ostré špičáky

Po proměně zůstane ve věku, ve kterém zemřel a už nikdy nezestárne

Jedno mi bylo jasné. Damien je upír. A ne všichni jsou monstra, za které je matka považovala. Máma bylo jako zabíjecí stroj bez špetky soucitu. Zabila i nevinné lidské dítě! To není normální. Cítila jsem ke své mámě odpor. To ona byla monstrum. Uslyšela jsem kroky. Ve dveřích stál Damien. Ruce měl v gestu: Vzdávám se. „Nechci ti ublížit, jasný? Jen ti chci osvětlit pár věcí. Musíš mít spoustu otázek,"  řekl tiše. „To tys mě sem přinesl? Co ten krk?" vyhrkla jsem. „Přinesl jsem tě sem. A dal jsem ti trochu své krve. Urychluje léčení zranění. Proto nemáš na krku ani škrábnutí. No tak. Pojď. Všechno ti vysvětlím," natáhl ke mně ruku. Chytla jsem se ho a nechala si pomoct na nohy. Vyšli jsme ven. Mám tolik otázek.