Volba

"Oko za oko"

Damien

Sledoval jsem ji jak spí. Ležela mi na obnažené hrudi, oči zavřené, husté černé řasy se jí jemně chvěly. Tmavohnědé lesklé vlasy měla rozprostřené po mé hrudi. Jednou rukou jsem ji objímal kolem krku a dladí ji hladil po hladké kůži na zádech. Přemýšlel jsem, co bude dál. Za tu krátkou dobu se toho tolik přihodilo. Tolikrát nám hrozilo o život. Přišla o nejlepší kamarádku, která se nás pokusila zabít. Setkali jsme se s lovci. Třemi. Dva zabili jednoho z nich, který vzal Agnes její magii. Já navíc zabil jejich hloupou kamarádku. Agnes zabila Oskara. Dvojče té psychopatky Leony a ta si nás pak vychutnala a kvůli tomu se Agnes stala upírkou. Nebýt toho, že jsem jí dával na zranění svou krev, tak bychom teď byli mrtví oba. Jenže první krev po proměně... nikdo se neovládne a navíc se tam připletla ta malá holka. No a její matka byla čarodějka a Agnes to pěkně spočítala. Ještě že jsem ji našel včas. Pak tu byli ti dva vlkodlaci. Jeden zemřel kvůli mě, protože jsem Agnes zachraňoval z toho Igorova očarování. A druhý zemřel rukou Agnes, která šla hledat mě. To byl ten, který mi poslal po Agnes krev a zachránil mi tím život. Ale kdyby se Agnes nebránila... zemřela by a já později také a navíc rukou lovkyně.

Tady Vám doporučuju, aby jste si pustili tu písničku :)

To je ale teď všechno pryč. Ze všeho jsme se dostali a máme od toho pokoj. A navíc jsem získal ji... Agnes. Teď ji tu mám vedle sebe. Díky tomu, že se stala upírkou se jí znásobily emoce a nekokázala se už ovládnout. A upřímně... ani já ne. Tak moc ji miluju. Tak skvěle jsem se už dlouho necítil. Mít ji teď vedle sebe, cítit ji, hladit ji... cítil jsem se jako znovuzrozený. Jako by až teprve teď všechno dávalo smysl. Trochu se zavrtěla a položila si ruku na mé břicho. Pousmál jsem se a políbil ji na čelo. Po rtech jí přejel sladký úsměv.

Po tom všem, co se tu stalo, jsem nechtěl aby tu musela žít. Určitě tu bude víc vlkodlaků a čarodějek. V tomhle jsem pevně rozhodnutý! Odvedu ji odsud. Zmizíme někam, kde nám bude líp. Někam, kde budeme opravdu šťastní a spolu. Napořád. Jak je to jen možné. „Nikdy už ti nikdo neublíží. Nikdy už tě nenechám samotnou. Slibuju," zašeptal jsem a stiskl jí dlaň. Pozvedla hlavu, otevřela své tmavobronzové oči a usmála se. „Miluju tě Agnes a chci ti dát veškerý čas, který je pro nás možný," slíbil jsem. Oči jí zářily štěstím. „Ale ten je přece nekonečný," zašeptala sladce a políbila mě. Polibky jsem začal ihned oplácet. Pevně jsem ji držel v objetí. „Odjedeme, zmizíme. Kamkoli budeš chtít," říkal jsem skrz polibky. „Je mi jedno kam. Nádherně je tam, kde jsi ty," odpovídala mi s povzdechy. „Co třeba někam k moři? Písek, modrá slaná voda, osamocená chatka, co ty na to?" napadlo mě. Souhlasně přikývla a zářivě se usmála.

Ještě dnes jsme se šli projít. Před odjezdem. Běželi jsme po kopci, nebe se zatahovalo. „Brzy bude pěkná bouřka," upozornil jsem ji usměvavě. Na to silně zahřmělo a obloha se zableskla. Už byla skoro tma. Spustil se pořádný liják. Pěkně hustý déšť nám bubnoval na hlavy a hned jsme byli oba mokří. „Jdem?" smál jsem se. „Ne. Ještě počkěj. Jen chvíli," nadechla se, vzala mě za ruce a nechala si déšť kapat do tváře. Byl to tak nezapomenutelný okamžik. „Slib mi, že je tohle navždy!" podívala se mi do očí. Usmál jsem se: „Slibuju!" a hned jsem ji políbil. Déšť ještě zesílil, ale nám bylo jedno, že jsme promočení až na kost. Upír nenastydne.

Přišli jsme domů a já jí dal ještě úžasnější noc než byla ta před tím. Usnuůa. Hned zítra ráno jsem byl připravený ji vzít pryč odsud. Konečně budeme šťastní! Nic a nikdo už nás ohrožovat nebude. Někdo dole klepal. Nechal jsem Agnes v klidu ležet a šel dolů. Za dveřmi stála žena, tak kolem čtyřicítky. „Pardon, že ruším, ale můžete jít ven? Trochu jsem se ztratila..." řekla nešťastně. Vyšel jsem ven a zavřel za sebou dveře. Ještě jsem se otočil, a pak jsem ucítil silné zabodání v břiše, které mě dostalo na kolena. Ta ženská mi píchla dřevěný kolík do srdce. „Tvoje holka mi zabila manžela! Nikomu nic neudělal! Jedna magorská čarodějka tady jen nenáviděla upíry a vlkodlaky a zabíjela je i když je neznala! A uvalila na mýho manžela to kouzlo! Proto se přeměňoval každou noc! Proto jsme se skrývali v lese! Aby někomu neublížil! A tvoje holka! Ona ho podřezala! Mohla přece utýct, ale ne! Zabila ho jak podsvinče!" klepal se jí hystericky hlas. „Co chceš?" zakašlal jsem a chytl kolík, abych si ho vytáhl. „Co chci?! Chci, aby cítila to co já! Jaké to je ztratit někoho, koho tolik miluješ! Aby cítila tu samotu, tu bezmoc a hlavně tu bolest, která tě nakonec pohltí!" mluvila třesoucím se šíleným hlasem. Pak popadla ten kolík a vytáhla ho. Nechápavě jsem si ji změřil, ale než jsem si to stačil uvědomit, tak mě s tím kolíkem bodla do hrudi. Do srdce. Ucítil jsem jak mi tuhne každá část těla, jak ztrácím vědomí a hlavně jsem cítil tu příšernou bolest, když se mi srdce tříštilo na kousky díky tomu dřevu, které je pro upíra smrtelné (v srdci).

Agnes

Běžela jsem rychle dolů. Byla jsem tam dřív než za vteřinu. Damien křičel! Co se stalo? Dole ležel. Srdce probodlé dřevěným kolíkem, kůže zmodralá, oči pohaslé. Byl mrtvý. Ten nával žalu a bolesti byl neskutečný. Kousek od něj stála žena. To ona ho zabila! „Teď pocítíš, to co..." začala, ale já jen silně zařvala: „Drž hubu!" a urvala jí hlavu. Rozpárala jsem jí krk. Do její mrtvoly jsem několikrát kopla. Pak jsem přiběhla k Damienovi. „Tohle mi nedělej! Slíbils, že mi dáš veškerý čas! Že spolu budeme navždy! Tohle není fér!" křičela jsem na celé kolo. Vytáhla jsem kolík z jeho srdce, ale nic se neudálo. Srdce mu to už nevrátí. „Damiene, já tu nebudu navždy bez tebe! Je to nekonečněkrát horší než všechno to utrpení, kterým jsme si prošli!"

Ne, takhle to prostě nejde. Popadla jsem kolík a zabodla si ho do srdce.

A to je konec! Díky všem, co si to přečetli a co dávali hlasy nebo mě jinak podpořili! Brzy bude další příběh!