Volba

Setkání při úplňku

Lehla jsem na postel a zírala do stropu. Svět, který jsem znala je úplně jiný než si všichni myslí. Upíří, vlkodlaci... nikdy by mě nenapadlo, že skutečně něco takového existuje. A že je to úplně jinak než nám to tvrdili v knížkách. Odkdy jsou upíří tak zatraceně svůdní, můžou ovlivňovat a léčit krví? Zazvonil mi telefon a vytrhl mě z myšlenek. Hanka volá. Hanka! Bože, neviděla jsem ji celé měsíce! Od té doby, co matka zemřela jsem s nikým nemluvila. Divím se, že mě chce ještě vidět. Zvedla jsem to. „Hani?" zašeptala jsem. „Agnesíno! Máš ty vůbec pojem o čase? Začaly letní prázdiny! A já jsem na cestě k tobě, protože z tý samoty ti už musí hrabat!" křikla na mě. Tolik se mi ulevilo. Konečně si můžu promluvit s normální, obyčejnou lidskou bytostí! „Jasně jo, přijeď. Čekám tu!" vyhrkla jsem. „Ne dlouho Agnes. Už jsem ve vesnici!" Pak to típla a za pár minut se ozvalo zaklepání na dveře. Hanka! Stála tam. Obejmula jsem ji, co nejpevněji. Její zelenohnědé oči zářily radostí. „Tývole! Tobě fakt hráblo!" smála se. „Jen jsem ráda, že tě vidím," usmála jsem se na ni. Mluvily jsme a mluvily. Hanka mi vyprávěla o tom, jak Aneta ve škole dělá dusno a její kamarádky ji následují na každém kroku jako dvorní dámičky. Taky si Hanka našla novou kamarádku z vedlejší třídy, což mě potěšilo, protože tam aspoň není sama. Pak už byla tma a já byla příliš vyčerpaná a usnula. Hanka spala na matraci hned pode mnou.

Probudil mě křik. Hančin křik. Vycházel z lesa. Proč šla po tmě sama do lesa? Zbláznila se? Z toho lesa jsem nikdy neměla dobrý pocit. Ale co na tom! Někde tam je Hanka. Nasadila jsem si papuče, hodila na sebe župan a vyběhla ven.

Utíkala jsem k lesu za jejím křikem. Vběhla jsem do lesa mezi stromy. Křik ustal. Kde ji teď mám hledat? „Hanko? Hani? Kde jsi?" křičela jsem. Nikdo se neozýval. „Hano!!!" vykřikla jsem z plných plic. Někdo mě zezadu chytil rukou kolem pasu a paží a svou druhou rukou mi ucpal ústa. Vyvalila jsem oči hrůzou. „Pššš!" ozvalo se mi u ucha. „Teď pěkně potichu vypadnem, jo? Jestli nechceš umřít, tak nevydáš ani sebemenší zapípání Agnes," zašeptal mi hlas do ucha. Hned jsem ho poznala. Damien. Co tady dělá?! „Pusť mě k sakru! Hanka je tady! A křičela!" zašeptala jsem rozčileně. „Jo, já vím. Další důvod k tomu abys vypadla!" Co tím myslel?! Jaktože ví? „Co víš?! Vybal to! Dělej! Kde je?!" křičela jsem na něj. „Sakra Agnes! Sklapni!" sykl a ucpal mi pusu svou dlaní. On něco ví! Co se to děje! Zmítala jsem se a kopala. „Nech toho! Je tu vlkodlak Agnes!" zašeptal. „Jak to víš?" měřila jsem si ho podezřele. „Upíři to vycítí. Cítíme vlka když je nablízku! Takže padejme odsaď!" nutil mě. Vlkodlak! Tady! A Hanka tady někde pobíhá a neví, co se děje! Musím jí pomoct! Pomocí kouzla jsem Damiena nechala odletět několik metrů ode mě. „Ne! Agnes!" křikl na mě. Ale pozdě. Utíkala jsem hlouběji do lesa. Pak jsem se zastavila. Někde u mě zapraskala větvička. „Hani? Jsi tu?" třásl se mi hlas. Vzpomněla jsem si na Damienova slova: Jsou lační po krvi. Zabijí všechno živé, na co narazí. Jsou agresivní. Co když je tady? Zaslechla jsem výhružné zavrčení. Ohlížela jsem se, ale neviděla jsem ho. Teď jsem litovala, že namám Damiena po svém boku. Něco zašustila u jednoho z keřů. Je tady. A je blízko. Vrčení bylo slyšet o něco blíž. Pak se vynořil ze tmy. Vyšel mi naproti. Vlk velký jako medvěd grizzly. Velký, šedivý cenící zuby. Moment to není vlk, ale vlčice a ty oči! ty jsou lidské. Takže je to vlkodlačice? Pačkat ty zelenohnědé upřímné oči... „Hano?" zeptala jsem se. Ne! To není možné! Byla připravená ke skoku. Zabije mě! Vyskočila a já zavřela oči. Něco prosvištělo kolem a já necítila zem pod nahoma. Otevřela jsem oči. Damien mě držel v náručí a utíkal se mnou pryč. Kolem nás byly jen šmouhy, jak byl rychlý. Za sebou jsem slyšela vytí. „Musíme vodsaď! Dohání nás!" zanadával Damien a během chvíle jsme byli u jeho auta. Hodil mě dovnitř a rychle nastoupil. Nastartoval, ale na přední sklo skočila Hana. Vrčela a vyla. „Sakra! Jdi dolů!" řval Damien. Vztáhla jsem ruku vzhůru a zasoustředila se. Vlčice odlétla do strany a Damien nastartoval auto a jeli jsme pryč. Chvíli za námi běžela, ale po chvíli jsme ji ztratili z dohledu. Slyšela jsem jen to vytí.

„Tys to věděl?" zeptala jsem se, když jsem se uklidnila. „Ucítil jsem ji, když se začala měnit. Cukala se ze spaní. Věděl jsem, že se přeměňuje, tak jsem jí odnesl do lesa, kde by nikomu nemohla ublížit. Jaktože ji rodiče nevarovali? Vždycky se to mezi vlkodlaky tak dělá!" rozčiloval se. „Víš měla před týdnem osmnáctiny. To by to vysvětlovalo. A je adoptovaná, to bude ono. Pane bože, nikdy by mě nenapadlo, že moje kamarádka..." dala jsem si hlavu do dlaní.

Damien

Tak to všechno vysvětluje. Jestli je adoptovaná... nemohla o tom vědět. Tohle bylo pěkně riskantní! Mohli jsme být oba mrtví! Já i Agnes! Musím ji od ní udržet, co nejdál! Odvezu ji někam pryč. Daleko. Všiml jsem ji, jak si schovává tvář v dlaních. „Hej, no tak," pohladil jsem ji po rameni. Zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Nech toho! Moje máma byla vrah, moje kamarádka se mě právě pokusila zabít! Já už takhle..." naříkala a opět si schovala hlavu do dlaní. „Já chci pryč! Pryč od mýho starýho života... já..." vzlykala. „Hele, vezmu tě odsud. Zapomeň na to, co bylo. Hoď to za hlavu. Čeká tě nový život. Lepší. Slibuju," rozhodl jsem. „Ale Hanka, bude vyděšená..." nenechala toho. „Nebude, věř mi. Zvykne si na to, a pak to bude brát jako část svého života," vysvětlil jsem jí a měl jsem pravdu. Ten vlkodlak před osmdesáti lety to o sobě taky nevěděl. Hned po noci, co se poprvé přeměnil si uvědomil, co se stalo a sám to pochopil. Agnes teď vypadala smutně a zmateně, ale pak se na mě otočila a přikývla. „Platí. Nový život. Starý hážu za hlavu ."