Volba

Rituál

Damien

Byl jsem zaklíněný pod tím stromem, kterým mě sejmula. V dálce jsem sledoval, jak ji odnášejí. Něco jí píchli na oslabení a unesli ji. Nemohl jsem se ani pohnout a kdybych na sebe upozornil, tak by mě hned zabili a ona by později sama taky nepřežila. Nechali by ji někde ležet. Všiml jsem si, že už svítá. Zbývají poslední hodiny. Až nastane tma, tak udělají ten rituál. Musím se k  ní dostat. Ale kde může být? Necítím jí. Už uplynulo několik hodin a její pach vyprchal. Znovu jsem se zkusil pohnout. Ucítil jsem silné zabodání v noze. Super! Navíc mám v noze nějakou větev nebo klacek! V tu chvíli jsem spatřil starší ženu (tak 50 let), co si to vykračovala lesem s košíkem. Zděšeně se rozhlížela kolem sebe na spadané stromy. Pak se zastavila pohledem na mně. „Božínku,  mládenče! Já hned nikoho zavolám. Jen se moc nehýbejte..." začala panikařit ta bábinka. Jo prej, "nehýbejte se". To fakt nemůžu. Ale kdybych se trochu napil, nabil bych na síle, tak bych se měl dostat ven. „Pojďte sem paní. Rychle. Něco mě tu hrozně tlačí, mohla byste...?" přilákal jsem ji k sobě. „Jistě mládenče. Kde?" ptala se starostlivě a přiklekla ke mně. Podíval jsem se jí do očí a zasoustředil se jen na ně. „Teď mi podej své zápěstí a nekřič ani se nebraň. Potom vyjdi z lesa a zapomeň, že jsi tu dnes byla," ovlivnil jsem ji. Měla nepřítomný výraz. Zakousl jsem se do zápěstí a trochu se napil. Nabil jsem trochu na síle a nechal ji odejít. Povedlo se mi lehce nadzvednout strom a dostat se ven. Vytáhl jsem z nohy klacek, sykl jsem a nechal ránu opět zarůst. Slunce už svítilo. Podíval jsem se na hodinky na svém zápěstí. Bude poledne. To uběhlo tolik času? Dobrá mám nějakých dvanáct hodin maximálně. Kde začít? Šel jsem k místu, kde ji unesli. Nic, co by mi pomohlo při hledání. Žádná stopa. Zatracení lovci! Já ji ale najdu!

Agnes

Probudila jsem se na té studené sklepní podlaze. Ten chlápek, co tubyl včera tu byl zas. V ruce držel sáček s čímsi a plastovou láhev vody. „Ahoj maličká. Jen ti nesu něco k jídlu a k pití, abys nám nezkolabovala. Potřebujem tě aspoň trochu při vědomí při rituálu," řekl a skrz mříže mi hodil pití a sáček, ve kterém bylo jablko, tatranka a rohlík. Super kombinace, ale měla jsem hlad a příšernou žízeň. „Aspoň bych chtěla znát jména svých únosců," zaúpěla jsem podrážděně. Uchechtl se: „Klidně. Ostatně jsou to jen jména. Já jsem Igor. A mám dva pomocníky. Dvojčata holku a kluka. Jsou to mí dobří přátelé. Jmunují se Leona a Oskar. Je jim asi jak tobě. Osmnáct pryč. Chladnokrevnější zabijáky nadpřirozena neznám. Tak večer maličká," dodal chladně a odešel. Dala jsem se do jídla. A pořádně se napila vody. Nebylo to moc, ale lepší než umřít takhle pitomou smrtí. Tiše jsem si přála, aby byl Damien živý. Ale určitě je po něm. Smetla jsem na něj strom. Nějaká větev ho probodla a... nebo se dostal ven? A teď mě hledá? Pochybnosti se mi točily hlavou. Proč mi na něm tolik záleží? Nedokážu ho dostat z hlavy.

Lehla jsem si na zem a zírala jsem do stropu. Netušila jsem kolik je. Nikde nebylo žádné okénko skrz které bych viděla ven. Igor mi nechal svítit jen slabou žárovku. Jak ten rituál bude vůbec vypadat? Bude to bolet nebo nic neucítím? Byla jsem pořád vysílená a sotva jsem se mohla hýbat. Museli mi píchnout něco opravdu silného. Ale možná mám ještě trochu síli na to, abych Damienovi poslala malou zprávu. Než má šílená matka zemřela, naučila mě malé kouzlo, díky kterému můžete druhou osobu kontaktovat. Ne úplně přímo, ale skrz nějaký předmět nebo tak. Prohrabala jsem si kapsy. Nic. Nějak ho musím informovat. Tak to zkusíme jinak. Zavřela jsem oči. Představila jsem si Damiena. Jeho černý rozcuch, jasně modré oči, dokonalou postavu, koženou bundu a ironický úsměv. Soustředila jsem se jen na něj. Cítila jsem za krkem jemný vánek. Začíná to fungovat. „Damiene," zašeptala jsem vyčerpaně.

Damien

Něco se stalo. Něco jsem ucítil. Studený vánek na krku, ze kterého se mi ježily chloupky. Co to má být? Já nikdy necítím chlad! Pak jsem ji zaslechl. Agnes. „Damiene, zavři oči a soustřeď se jen na můj hlas," slyšel jsem ji. Slyšel jsem ji jako z velké dálky a v ozvěně. Ale udělal jsem to. A spatřil jsem obraz. Bylo to jako video z první osoby. Letěl jsem cestou skrz les až k nějaké chatě, ve které jsem se dostal do sklepení a tam v cele byla ona. Pocuchaná, na pohled vysílená, oči zarudlé od pláče. Pak jsem zaslechl hlas: „Co to sakra děláš?!" Pak se spojení přerušilo. Otevřel jsem oči. Už vím kde je. Rozhlédl jsem se. Už byla tma.

Agnes

Táhli mě do lesa. Do jiné části než před tím. Ruce jsem měla svázané provazem, za který mě Igor vedl. Za mnou šli dvojčata Leona a Oskar. Oba byli albíni a oči měli světle tyrkysové, skoro průhledné.

Svázali mě u jednoho ze stromů a zapálili kolem mě svíce a dali je do kruhu, tak abych byla uprostřed. Těsně přede mě si stoupnul Igor. Leona mě řízla do ruky a Igora taky. Krev nakapala mezi nás a s Oskarem začali říkat jakási slova v jazyce, který jsem nikdy dřív neslyšela. Svíce zahořely jasným vysokým plamenem a mě začalo brnět celé tělo. Igor mě držel za ruce, oči měl zavřené. Cítila jsem to. Cítila jsem jak má magie mizí. Ta magická energie, kterou jsem cítila v žilách, jak chce každou chvíli ven teď mizela. Cítila jsem se slabší a slabší. Stmívalo se mi před očima. Pak dvojčata zmlkla. „Hotovo Igore," řekla společně dvojčata a já se zhroutila k zemi. Pohltila mě tma.

Damien

V tom domě nikdo nebyl. Přišel jsem pozdě. Ale prošli tudy. Cítil jsem ji. Vystřelil jsem za pachem. Našel jsem ji v tom lese. Ležela na zemi, oči zavřeně. Tep měla normální a dýchala. To je důležité. Lovci byli pryč. Vzal jsem ji do náruče a vzal ji zpátky k sobě domů.

Položil jsem ji na postel do pokoje, ve kterém, byla ještě včera. „Agnes," zatřásl jsem s ní. Neprobouzela se. Křičel jsem na ni, ale neprobouzela se. Ale tep i dech měla v pořádku. Tak co se děje?