Volba

Nový domov

Agnes

Po pár dnech strávených v hotelu jsme odjížděli pryč. Daleko od mého starého domova, daleko od starého života. Nemůžu uvěřit tomu, že to všechno opravdu házím za hlavu. Nešla jsem ani Hance na pohřeb, jestli vůbec nějaký byl. Ale co na tom, když je mrtvá. Je pryč a s tím už nic nenadělám. A nepomůže žádné oplakávání navíc. Prostě to všechno nechávám být. A když mám Damiena vedle sebe, cítím se lépe. Jako bych znovu ožívala.

Nenápadně jsem se po něm podívala. Držel volant a modré oči měl soustředěné na cestu před námi. Jeho výraz byl nečitelný jako obvykle. Vzpomínám si ale na chvíle, kdy se tvářil trochu vyděšeně. Bylo to na té silnici u lesa, když se převrátilo auto kvůli Hance. Dával mi svou krev a utíkal se mnou v náručí i přes mé protesty. „Kam vlastně jedeme?" promluvila jsem do ticha. Pousmál se a očima na chvíli zapátral ke mně. „Do nového domku, kde budeš bydlet. Nebo spíš budem. Včera jsem ho koupil. Dostal jsem obrovskou slevu. Stačilo trochu ovlivnění..." odpověděl mi. „Tys ho ovlivnil? Nemusíš ovlivňovat každého, jen abys dosáhl svýho Damiene," zamračila jsem se. Jen pokrčil rameny a dodal: „Buď ráda. Máme dům, každý svůj pokoj a příjemnou přírodu kolem. A já vždycky dosáhnu všeho, co chci Agnes." Tu poslední větu vyslovil tak sebejistě až mě zamrazilo. Dosáhne svého? Znepokojeně jsem se ošila. „Nebuď hned taková nesvá Agnes. Neřekl jsem, že ti něco udělám, ne?" smál se, a pak laškovně doplnil: „Možná." Protočila jsem oči, mávla prstem a rádio se nahlas zapnulo. Damien ho rychlým pohybem vypnul. Tak jsem ho zapla mávnutím prstu znovu a ještě hlasitěji. „Ty jsi nám nějak ožila. Neměla bys mě tak pokoušek Agnes," řekl pobaveně a vyslal mým směrem jeden ze svých naprosto neuvěřitelně svůdných úsměvů. Cítila jsem, jak se mi na pažích dělá husí kůže. Damien rádio znovu vypnul. Měla bych to zkusit znovu? Možná mu to bylo málo. Já mu dám, že dostane vždycky, co chce! Rádio jsem znovu zapla a jedním mávnutím jsem otevřela všechna okénka v autě, takže dovnitř foukal silný vítr a cuchal nám vlasy. V Damienových modrých očích jsem zahlédla jiskřičky. Jako by ho to bavilo. „Fajn. Když si chce slečna hrát...," řekl vyzívavě a udělal s autem hodiny. Gumy pěkně zapískaly o beton a byly cítit. Svět se se mnou točil. „Moc se koukáš na rychle a zběsile Damiene," podotkla jsem a kouzlem zavřela všechna okna auta a vypla rádio. Damien chvíli nemluvil, a pak vystoupil. V mžiku sekundy byl u mě, otevřel mi a rychle mě vytáhnul. Rozhlédla jsem se. Auto bylo zaparkované u bílého domku. Vypadal moc hezky. „To je ono?" zeptala jsem se. Přikývl a hodil mi klíče. „Můžeš se jít porozhlédnout. Já budu v kuchyni," oznámil mi a vešli jsme dovnitř. Vešla jsem o patro výš. Byly tam dva pokoje. Jeden byl světle modrofialový s velkým zrcadlem a skříní. Ten byl pro mě. Měla jsem tam i oblečení, boty, prostě všechno. Druhý pokoj byl tmavý a byla tam jedna menší skříň. Ten je asi Damienův. U postele byl malý noční stolek se šuplíky jako u mě. Měla jsem nutkání se podívat, co tam má. Co může mít upír v šuplíku? To je pitomá otázka... Ale je lákavé to zjistit. Vešla jsem do pokoje. Hned jsem ucítila jeho vůni. Byla nepopsatelná a hrozně příjemná. Sáhla jsem po šuplíku a otevřela ho. Byly v něm malé desky. Otevřela jsem je. Spousta starých i nových fotografií. Ty staré černobílé... byl na nich Damien s delšími vlasy slízlými na patku se starší ženou s kudrnatými loknami vyčesanými do jakéhosi účesu, která držela paraple a měla dlouhé zdobené šaty až na zem. Zářivě se usmívala a hned vedle ní stál muž o hlavu vyšší než ona, který vypadal, že je na tom s věkem asi tak jako ona. Tak kolem padesátky. Byl Damienovi dost podobný. Hned mi to došlo. Joho rodiče. Takovýhle starých fotek tu bylo několik. Pak tu byly fotky jeho a otce, které byly novější a novější. U každé bylo datum. Na té nejstarší bylo 1915. Tedy rok před smrtí jeho matky. Na té nejnovější byl s nějakým klukem, který byl asi tak starý jako on. Fotka byla z roku 1992. Víc tu toho nebylo. To byl jistě ten kamarád, co zemřel na kousnutí vlkodlakem. Páni! Zaklapla jsem desky a zavřela šuplík.

Vyšla jsem ven z pokoje a zavřela dveře. Udělala jsem krok vpřed a narazila do kožené bundy. Damien. „Tak sis pošmejdila?" vypadlo z něj ironicky. „Hele, promiň. Byla jsem zvědavá, jasný? A taky..." začala jsem, ale dokončim větu za mě: „mi nevěříš? Můžeš se tu rozhlížet jak chceš. Není tu nic, co bys měla zakázanýho Agnes. Trocha důvěry by byla docela vhod." Propaloval mě pohledem s úsměvem na tváři. Byla jsem opřená o zevřené dveře. Přikývla jsem a chtěla jsem jít, ale opřel si ruce o dveře, tak abych je měla z obou stran a neměla kam utéct. Svou tvář měl jen pár centimetrů od mé. Zrychleně jsem dýchala a srdce mi bylo jako splašené. Sledoval jak se mi rychle zvedá a klesá hrudník. Dal mi svou dlaň na místo, kde mám srdce a jemně mě na tom místě dlaní třel. Přitom mi pořád hleděl do očí. Srdce bilo a bilo, svět jako by se točil. Přitáhl si svou tvář ještě blíž, takže našim rtům chybělo jen pár milimetrů, aby se dotkly. Ostře jsem se nadechla, abych nabrala více vzduchu, který mi docházel. „Rád bych si vyměnil tričko. Zašpinil jsem se při vaření. Ale stojíš mi pořád u dveří," zašeptal, natáhl ruku, díky čemuž ji o mě otřel a otevřel si dveře do pokoje. Najednou jako bych se probrala z transu. Rychle jsem ustoupila a nechala ho vejít do jeho pokoje. Srdce se mi uklidnilo, stejně tak jako dech. Co se to právě stalo? On chtěl jít jenom do pokoje, ale co je to se mnou? Měla jsem pocit, že zešílím. Stál takový kousek ode mě. Byl tak blízko. A co ta ruka na mé hrudi? Kousek jeho dlaně byl i na mé pokožce. Cítila jsem jako bych byla v jednom ohni, jako bych byla bezbraná a přitom to byl naprosto úchvatný pocit.

Jak se vám zatím líbí příběh? Napište mi to do komentářů, jinak budu moc ráda za každý hlas nebo sdílení!