Volba

Odhalení

Po třech měsících...

Cvičila a učila jsem se denně a naučila jsem se skvěle sebeovládat a spoustu nových věcí. Například zapálit oheň (myšlenkami) nebo přivolat vodu (když je někde poblíž) a tak dále. Prostě za ty tři měsíce jsem se naučila to nejdůležitější a spoustu jiného. Máma mi řekla jsem užásně nadaná, a že už jsem připravená sama fungovat, aniž by se něco přihodilo. Do školy jsem samosebou chodila dál. Právě byl leden - pololetí a my dostali týden volna. Aneta mě naštvala hned několikrát, ale dokázala jsem se ovládnout a několikrát jsem ji nechala vyletět oknem štětec na make-up. Hance jsem ukázala, co dovedu a dokázala to pobrat a respektovat. Pořád mi, ale hlavou vrtala ta skvrna nebo, co to bylo. Jako by to byl člověk, ale příšerně rychlý člověk. Možná se mi přece jenom zdálo.

Přišla jsem ze školy. Bezva, teď týden volna. Protáhla jsem se a tašku hodila do rohu místnosti. Venku vydatně sněžilo. Máma byla v práci, tak jsem se rozhodla, že půjdu ven. Trochu potrénovat. Podívala jsem se dozadu na les a připomnělo mi to, jak mi máma zakázala tam chodit. Měla jsem z toho takový mrazivý pocit, tak jsem se jen procházela po vesnici, po zasněžené louce.

Šla jsem pomalu po zasněžené krajině, když jsem v dálce zahlédla obrys postavy. Byl to nějaký kluk. Vypadal tak na dvacet. Když byl blíž mohla jsem si ho prohlédnout lépe. Měl jasné sytě modré oči, černé krátké pocuchané vlasy a dost pěkně stavěnou postavu. Měl černou koženou bundu a džíny. Vypadal fakt dobře. Čím byl blíž, tím víc jsem se cítila nejistěji. Co mi to je? Nikdy před tím jsem s tímhle problémy neměla. Kluka jsem nikdy neměla a tak nějak jsem to měla na háku. Doteď. Byl čím dál blíž. Vyzařoval něco nebezpečného, ale přitom strašně přitažlivého. Cítila jsem to. Každá buňka v těle se mi chvěla, jako by chtěla vystřelit ven. Právě procházel kolem mě. Zírala jsem zaujatě jen na něj. Jako by všechno okolo přestalo na chvíli existovat a zbyl jen on sám. Otočil hlavu na mě. Naše oči se setkaly. A já ztuhla. Na chvíli jsem zapomněla, jak se má dýchat. Srdce mi bylo jako o závod. Co mi to je? Zastavil se a hleděl na mě. Proč nic neříká? Proč jen mlčí a zírá? Byli jsme od sebe jen pár kroků. Vyšel ke mně. Nadechla jsem se trochy toho ledového vzduchu. Byl hrozně blízko. Stačil jediný centimetr a byl by se mě dotýkal. Jen ta malá mezírka nás dělila. Proč nic neříká? Chtěla jsem na něj promluvit, ale totálně mi vyschlo v ústech. Vzal mi ruku. Co to dělá?! Proč se nechám. „Něco ti upadlo," řekl a v ruce mi přistály klíče. Hlas měl takový podivně tajemný a pekelně přitažlivý. Dál jsem civěla. Jen se usmál a řekl dál: „Jsem Damien. Ty jsi tu nová viď?" Přikývla jsem a konečně řekla: „Jo. Už tři měsíce. Jsem Agnes. Přistěhovali jsme se s mámou. Je to tu takový klidný." V jeho očích se blýsklo jako by ho něco pobavilo. „Tak mě moc těšilo... Agnes," prohodil, vzal mou dlaň a políbil ji na hřbet. Usmál se a v tu chvíli byl pryč. Jako by tam před tím ani nebyl. Co je sakra zač? Rozhlížela jsem se, ale nikde nebyl. Šla jsem radši domů.

„Ahoj Agnes. Jak ses měla?" zeptala se mě máma, když jsem přišla domů. „Potkala jsem jednoho kluka tady z vesnice. Jmenuje se Damien," oznámila jsem. Máma sebou cukla. „Co je mami?" Podívala se po mně, jako bych řekla něco příšerného. „Musím si jít něco zařídit," řekla rychle a vyšla ven. „Zůstaň doma," řekla, zabouchla dveře a zamkla. Co to měla sakra znamenat? Nechápavě jsem se rozhlížela po pokoji. Co se to děje? Pak se to stalo. Zaslechla jsem výkřik. Plný bolesti. „Mami!" křikla jsem a zalomcovala dveřmi. Zasoustředila jsem se na zámek. Po chvíli povolil a já vyběhla ven. Mámu jsem viděla v dálce ve sněhu. Ležela tam v krvi. Její krev se nasakovala do sněhu. Vytékala jí z krku v proudu. Všimla jsem si, že je pozdě. Že už není šance jí pomoci. „Mami!" ječela jsem, ale marně. Byla mrtvá. Obejmula jsem ji a plakala a plakala.

O pár dní později se konal pohřeb, kam jsem přišla já a pár jejích přátel. Víc nás nebylo. Já zrušila ve škole studium. Proč tam chodit, když jsem to nesnášela? Domek byl připsán na mě, protože jsem už plnoletá a já zůstala úplně sama. Celé měsíce jsem nevycházela ven z domu. Až na začátku léta jsem se dokázala zotavit a být veselejší.

Zase jsem se vydala na louku. Tentokrát byla rozkvetlá a travnatá. Měla jsem na sobě své oblíbené kraťasy a tílko. Zase jsem se dokázala smát. Zavřela jsem oči a trochu pozvedla ruce. Cítila jsem jak květinové lístky víří kolem mě. Nechávala jsem je kroužit všemi možnými směry a pohrávala jsem si s větrem. Pak, ale všechny spadly na zem a kouzlo ustalo. Na zádech jsem ucítila chlad. „Agnes. Dlouho jsme se neviděli," zašeptal mi do ucha Damien. „Jo, potřebovala jsem pár měsíců na zotavenou. Víš?" řekla jsem trochu roztřeseně. „Já vím. Slyšel jsem o tom. Je mi to líto," řekl soucitně. Přikývla jsem a usmála se na něj. Usmál se na mě a já na chvíli zapomněla na všechno špatné. „Nechceš se jít projít?" zeptal se mě a opět vytasil ten svůj úsměv. Přikývla jsem. Zajímalo mě, co jen Damien zač.

Šli jsme po louce a mu vyprávěla něco málo o sobě, ale on mlčel. „A co ty? Co jsi zač?" zeptala jsem se ho. Otočil si mě k sobě, abych mu viděla do očí: „Co kdybych ti řekl, že jsem vrah? Že jsem zabil tvou matku a že jsem nebezpečný?" tvářil se vážně. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Zasloužíš si vědět pravdu. Více než před sto lety... mi bylo dvacet a má matka zemřela na leukémii. Otec se vrátil domů když už byla mrtvá a jeho ústa byly od krve. Donutil mě vypít svou krev a zlomil mi vaz. Probudil jsem se jako on. Byla ze mě zrůda. Pijavice, co touží jen po krvi. Před dvaceti lety jsme potkali tvou matku. Mezitím jsme se přemisťovali z místa na místo, aby nebylo podezřelé ostatním. Tvá matka už dávno věděla, že je čarodějka a mého otce zabila. Viděla ho, jak se krmí na jedné dívce a zabila ho. Probodla mu srdce. Chtěla zabít i mě, ale podařilo se mi uniknout. A čekala na chvíli, kdy se dočká a zabije mě. Tvá matka totiž nenáviděla upíry a zabíjela je aniž by je znala! A před několika měsíci chtěla zabít mě, když se dozvěděla, že tu jsem. Tak jsem ji zabil. Byla to ona nebo já! A ona prohrála! Pořád mě chceš znát víc a víc? Cítil jsem to z tebe už poprvý, když jsi mě viděla! Tu tvou zvědavost!" Byla jsem v šoku. Z toho příběhu a zároveň z toho, že mám před sebou vraha mé matky. „Copak? Nevěříš mi snad?" řekl, pousmál se a jeho oči v ránu zrudly. Objevily se špičáky a zahryzl se mi do krku.