The Ordinary

4. Důvod?

Yoongi:

Cože? Opět vidím ten obličej. Tak ztracený, jako když tu byl poprvé.
Teď je to, ale jiné. Hledáš cestu ven? Pozdě. Nečekám na jeho další kroky, sám je udělám.
Jdu k němu, rychle. Jedním delším a silnějším tahem ho dostanu ke dveřím, kde ho zády přitisknu. Svým kolenem se vmísím mezi jeho nohy, čímž se mi povede ho zastavit.
Koleno držím přesně tam, kde chci a svou pravou rukou zase uchopím jeho bradu.
Už ne jemně či opatrně. "Snažíš se utéct?" Na, co být teď hodný? Milý či nějak ohleduplný?
Je to k ničemu, pro mě.

Jimin:

Nestačil jsem udělat nic. Yoongi mě chytil za paži a trhnul s ní.
Zavrávoral jsem a on mě dotáhl ke dveřím. Přitiskl mě zády k nim. Trochu jsem sebou cukl, ale on si mě přidržel. Dal mi koleno mezi nohy, abych už nemohl utéct. Jednou rukou mě silně držel za paži a druhou mi zvedl bradu. Ne tak jako předtím, teď to bylo drsné.
"Snažíš se utéct?" zavrčel mi do ucha drsným hlasem. Co nejvíce jsem se natiskl na zeď.
Snažil jsem se vyčistit si myšlenky. Přijít na to, co budu dělat, ale nic. Nic se nedělo. V hlavě mi akorát tak hučelo. Cítil jsem, jak mě začínají pálit oči a párkrát jsem zamrkal, aby mi nezačaly téct slzy.
To by nebyla jedna z věcí, které bych teď potřeboval. Koukal jsem se na Yoongiho rty.
Nebyl jsem tak odvážný, abych se mu podíval do očí. Ne po tomhle.

Yoongi:

Teď ten jazyk asi opravdu spolkl. Možná všechny své odpovědi.
Ale já tu odpověď dostanu. Je mi jedno, jak, prostě dostanu. Nehledím na jeho výraz.
Pořád ho držím tam, kde já chci. Svými rty se přibližuji k jeho krčku, který je zatím bez jakékoliv značky. Zatím..
Nejdříve na tu jemnou kůžičku, která pokrývá jeho krček a snad i celé tělo, fouknu. Zachvěje se. Tak je to správně. Poté se dravě přisaji na to místečko, kde ma značka půjde dosti dobře vidět. Přímo doprostřed krku na tě straně, jak jsem mu šeptal do ouška. Neuhnul ani sebou necukl.
Že by to vzdal? Ne. Přeci jen jsem slyšel správně. Jimin tiše zasténal. Zrovna, když jsem u něho tak blízko! Další věc, co se mi na něm začíná líbit. Úplně nová.

Jimin:

Nevypadal, že by mě hodlal pustit. Jeho tváří vládl kamenný výraz.
Naklonil hlavu a přibližoval se k mému krku. Tušil jsem, co udělá, ale doufal jsem, že na poslední chvilku me nechá jít. Nenechal. Zastavil se kousek a pofoukal mi krk. Naskočila mi trochu husí kůže. Pak jsem jen cítil, jak přiložil své rty na můj krk a přisál se. Nemohl jsem se pohnout a sykl jsem. Dlouhou dobu byl nalezený na mém krku a když se konečně odtáhl, to místo trochu zabolelo.
Na jeho tváři se objevil vítězoslavný úšklebek a mě se zacukaly koutky úst.
Chtělo se mi brečet. Chtěl jsem odsud pryč. Vypadnout a hodně daleko. Musel jsem odvrátit hlavu pryč od něj.

Yoongi:

Ale copak? Pořád žádná odpověď? Jakto?
Můj vítězný úšklebek zmizí v tu chvíli, kdy odvrátí odemne zrak. Proč?
Však já se to dozvím. "Co se děje?" Zeptám se, i když mě to moc nezajímá. Stejně udělám to, co já budu chtít.. I když... U něho by se dala brát vyjimka. Možná ano. Nic.
Jen pokývne hlavou do prázdna. Trochu povolím stisk, ale pořád ho nepouštím.
Pořád ho jedním tahem můžu přišpendlit zpátky na to místo, kde teď celou dobu byl.
Tak snadné se mi to zdálo. Přitom je to těžší, než má očekávání.

Jimin:
Periferním viděním jsem postřehl, jak se jeho výraz zase změnil.
Trochu si povzdychl, "Co se děje?" zeptal se tónem, že kterého jsem nedokázal vyčíst nic.
Absolutně nic. Nevěděl jsem, co bych mu měl říct. Svůj příběh? Nezajímá ho. Pravdu? Nechci skončit vykopnutý někde na ulici... Jen jsem nepohodlně zavrtěl hlavou.
Najednou Yoongi trochu uvolnil stisk. Překvapeně jsem se podíval tím směrem.
Nakonec jsem promluvil. "Nechci tu být," zašeptal jsem, ale i tak bylo slyšet, jak se mi třese hlas.
Bál jsem se jeho reakce, ale to co jsem řekl už nemůžu vzít zpět.

Yoongi:

Vážně se bojí. Čekal jsem to. Kdo by se mě nebál? Téhle mé stránky? "Nechci tu být."
Ahh, takže mluvit pořád umí. Nechce tu být? Tak počkat! Stále na něho hledím.
Zkoumám jeho tělo. Všechno, co je mi zatím dovoleno. "Nechceš tu být?" Zopakoval jsem. Přikývl. Jen tak lehce. Něco mě napadlo. "Proč jsi sem tedy přišel? Sem do tohohle podniku? " Chtěl jsem se zeptat už déle, ale nebyl čas.
A teď mám tu možnost. Proč kluk, jako on přišel sem? Je mladý, má toho tolik před sebou a on je tady. Nechápu, ale snad pochopím.

Jimin:
Promluvil jsem. Sjížděl moje tělo pohledem, a pak otevřel ústa, "Nechceš tu být?" zopakoval po mně a já jsem z jeho tónu nedokázal vyčíst absolutně nic. Mlčky jsem přikývl.
Yoongi mírně pozvedl obočí, "Proč si sem tedy přišel? Sem, do tohohle podniku?" zeptal se a já jsem se najednou cítil, jako by mě nahého odhalili celému světu. Cítil jsem se naprosto bezbranný.
Tohle téma jsem nikdy s nikým nechtěl řešit. Zahleděl jsem se do země a notnou chvilku bylo ticho. "Jinak to nešlo," promluvil jsem nakonec. Tohle bylo všechno, co jsem byl ochoten říct.
Rozhodně jsem se nechystal k tomu, abych mu převyprávěl můj příběh. Nezajímá ho to a navíc, proč bych to dělal?

Yoongi:
To ticho mě ubijí. Proč mlčí? "Jinak to nešlo. "Cože? Proč by to nešlo? "Co?Jak to nešlo?
Každý má jiné možnosti, ne?" Znovu jsem se zeptal. Asi ho musím s tímhle srát, ale ja to potřebuji vědět.
Chci o něm vědět víc, snad víc, než on sám. Ale on mlčí, znovu.
Svými prsty na pravé ruce jsem se jemně dotkl jeho čela.
Tak jsem mohl snadněji vjet do jeho vlásků, aby jsem mohl spatřit více té překrásné a tajemné tváře.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Je sobota a další díl tady!

Yeeeey! Konečně nějaké úchylárny tady! Sice menší, ale aspoň nějaké!!
No, takže teď tu máme takovou zajímavou situaci. Co myslíte? Dozví se něco Yoongi nebo to Jimin bude nadále držet v sobě?

A kdopak se těšil na další díl? Hmm? :>
My Jee určitě ano, protože je pak super číst, co jsme vlastně napsali :'D

Za komenty či hlasování budeme moc rády! *-*

Bye-bye do úterka!