The Ordinary

7. Nečekaný návštěvník

Yoongi:

Po chvíli ticha se Jimin rozešel blíž ke mě. Jeho ruka vystrelila pod mou košili.
Po celém těle mi naběhla husina, nečekal jsem to.
Vykuleně koukám na mladíka předemnou, který má svou ruku, pod mou košilí a drží zlatý přívěšek ve tvaru malého křížku.
Čekal tam snad něco jiného? Nejsem takový magor, abych klíč nosil na krku.
"Tohle není klíč..-" Vydechnu po chvíli. Cítím, jak stuhl.. Má proč.
Přiblížím se ještě blíž k němu a mé ruce spustim zase podél těla. "..Tohle je výzva."
Šeptnu u jeho ouška a svými zoubky skousnu ten ušní lalůček, který se mi tu tak vybízí.
Jako odezvu dostanu krásný tichý vzdych, který se linul s Jiminnieho úst.
Jaký stupeň červené má teď? Vztek nebo stud?
Klíč pořád nemá. Najde ho? Řekne něco?

Jimin:

Chvilku tam jen tak nehybně stál a díval se mi do tváře, která byla jen kousek od té jeho.
Yoongi se ušklíbl, "Tohle není klíč..." zašeptal a já jsem ještě víc strnul.
Viděl jsem, jak se ke mně pomalu naklání, "Tohle je výzva," zašeptal mi těsně u ucha a jemně mi skousl lalůček. Syknul jsem a ani jsem nevěděl proč. Líbilo se mi to snad? Nebo to bylo vztekem?
Stál jsem bez hnutí a čekal jsem, jestli něco udělá dál, moje mysl byla naprosto zatemněná a já jsem nebyl s to přemýšlet.
Co mám dělat? Zavřel jsem oči a snažil jsem se uklidnit.

Yoongi:

Žádná uspokojující odezva, jen pouhé syknutí. Když zavřel oči usoudil jsem, že s tímhle mládětem si dneska nepohraju, ani se o něm nic víc nedozvím.
Nevím proč, ale píchlo mě u srdce. Takový zvláštní pocit.. "Dobrá tedy.."
Povzdychl jsem si a odstoupil od Jimina. Ten po chvíli otevřel svá očka.
Jeho výraz plný překvapení a nechápavosti jsem nemohl přehlédnout.
Začal jsem si rozepínat knoflíčky u své košile, chlapec předemnou opět stuhl. Na co asi myslí ? Když jsem rozepl poslední knoflíček, mohl jsem tak spatřit Jiminovu ruku, která stále svírá můj zlatý křížek. Jemně jsem chytil právě tu ruku a odtahl ji pomalu od sebe.
Nechápe.. Ale jeho tváře jsou zase o něco víc rudé. Nechal jsem Jimima stát na místě, zatímco já se rozešel ke stolku u dveří.
"Pokud si ho neviděl, tak bych ti radil si zajít k očnímu."
Řekl jsem skoro posměšně, když jsem ze stolku bral klíček ke svobodě bruneta tady v místnosti. I s klíčem v ruce jsem se otočil na Jimina, který měl lehce pootevřené rty v překvapení.
Ten pohled.. Mé srdce začalo bít rychleji.. Přestaň, nechci aby tě slyšel.
Rozešel jsem se k němu, tak blízko. Opět jsem si aspoň na tu malou chvíli ukradl ty plné a sladké rty, po kterých jsem šílel. Srdce bije rychleji, mysl je prázdná. Co to semnou dělá?
Snad i na tu malou chvíli jsem cítil, jak se mladík zapojil do tohoto polibku.
S menším úsměvem jsem se od jeho rtů odtáhl.
"Dneska jsi vyhrál. Nechám tě jít, ale příště si vezmu vše i s úrokama. Příště mi řekneš víc o sobě.. bez keců."
Po mých větách, které jsem myslel zcela vážně, jsem se odtáhl a šel otevřít dveře od své pracovny. Ve chvíli, kdy cvakl zámek, jsem už otevíral dveře, aby mohl odejít. Dveře jsem otevřel dokořán, ale Jimin se stále neměl k odchodu.
"Chceš si ty úroky vybrat snad hned?"
Pousmál jsem se na tu zmatenou tvář, když ke mě vzhlédl.

Jimin:

"Dobrá tedy.." ozval se po chvilce a možná se mi to zdálo, ale v jeho hlase byl....smutek?
Otevřel jsem oči a podíval se na něj. Yoongi se díval do země a pak zvedl ruce a pomalu si začal rozepínat košili. V tu chvíli mi došlo, že má ruka je pořád na jeho hrudníku. Ztuhnul jsem.
Křížek na jeho krku jsem sevřel ještě křečovitěji. Najednou mnou projela vlna něčeho zvláštního...to se Yoongi dotkl mojí ruky. Jemně ji chytil a já jsem uvolnil sevření. Odtáhl ji od sebe a chvilku ji držel.
Pak mě pustil a beze slova se otočil. Šel směrem k malému odkládacímu stolku,
"Pokud si ho neviděl, tak bych ti radil zajít si k očnímu," zamumlal. 'Jako bych snad mohl... ' pomyslel jsem si, ale pak mi došlo, o čem to vlastně mluví. Klíč!
S otevřenou pusou jsem na něj zíral. Otočil se a naše pohledy se setkaly. Pak se pomalu vracel mně. Jeden krok, druhý krok....byl zase tak blízko. Stál jsem a čekal na to, co se bude dít.
Ucítil jsem dotyk jeho rtů. Jemné pohlazení rtů mě donutilo trochu mu to opětovat.
Najednou se mi zdálo, že na světě jsou i dobří lidé, že jsem v bezpečí a že mě někdo má rád a bude mě opatrovat... Na chvilku mi ten pocit vydržel, ale pak se jeho sladké rty odtáhly.
Na jeho tváři jsem viděl lehký úsměv, ale mně se všechen strach a beznaděj, všechno to, co zmizelo když byl tak blízko, vrátilo.
"Dneska si vyhrál. Nechám tě jít, ale příště si vezmu vše, i s úroky. Příště mi řekneš víc o sobě... bez keců." Zamrkal jsem. Cože?
Mluvil moc dlouho na to, abych to v téhle situaci pobral. Yoongi se zase odtáhl a vydal se ke dveřím. Slyšel jsem zvuk zámku a pak se dveře otevřely.
To, na co jsem tu celou dobu čekal a o co jsem se snažil...a já se teď nedokážu ani pohnout.
Zíral jsem na Yoongiho a nevěděl jsem, co to sakra dělám. Nechtěl jsem odejít, protože když byl se mnou, cítil jsem se v bezpečí. A ten pocit mi chyběl. Šéf pozvedl obočí.
"Chceš si ty úroky vybrat snad hned?" Zeptal se a po rtech mu přeběhl úšklebek.
Podíval jsem se mu do tváře. Stál tam a za ním byly otevřené dveře. Měl jsem volnou cestu.
Pomalými kroky jsem se rozešel k němu. Čekal, že ho obejdu. No...to, co jsem udělal překvapilo i mě samotného. Prostě jsem do něj vrazil a obejmul jsem ho. Dal jsem mu ruce kolem krku a pevně se ho chytil. Cítil jsem jeho teplo, jak mu bije srdce i jeho parfém.
A cítil jsem se hned líp. Zavřel jsem oči a na nic jsem nemyslel. Jen jsem si to užíval.

Yoongi:

Co se to právě stalo? Zdá se mi to, blouzním?
Cítím jeho teplo, jeho teplý dech na mém odhaleném krku, ruce, které má obmotané okolo mého krku, ten rychle se zvedající hrundník. Vážně se to stalo. Co tak najednou?
Mé ruce automaticky vystřelí k jeho pasu, kde se obmotají a teď ho určitě nehodlají propustit ze sevření. Chlapec předemnou se na mě ještě víc natiskl. Nechápu to, nechápu jeho.
Má tu volnou cestu, jak celou dobu požadoval a teď mě tady objímá? Vážně to nechápu.
Trochu jsem naklonil svoji hlavu, tak by jsem své rty měl přímo u jeho ouška. "Děje se něco?" Zašeptám zvědavě. Zakroutí hlavou. Snad jeho další nevyřčená odpověď?
Chvíli takhle ještě stojíme, než se Jimin sám odtáhl.
Znovu jsem spatřil ten obličej, tak nevinný.
Oči plné tajností, plné rty, které toužím znovu ochutnat.
Je to nezapmenutelná chuť, jako ta před pár lety.. Malinko se sklopím svými rty k těm jeho a spojím je. Nedokážu popsat, jak přesně chutnají. Všechno se to míchá do sebe.
Hnědovlásek předemnou již nestuhl. Vzláštní, jak rychle si zvykl s jeho chováním, co jsem dnes viděl. Zapojil se, sice pomalu, ale zapojil. Proč, ale tohle dělá? Proč tohle dělám já..
Myslel jsem, že chci okusit jen jedno, teď chci něm vědět všechno.
Snad tohle nebude chyba, jako před pár lety. Doufat snad můžu, ne?
Nevěděl jsem, jak by teď reagoval na prohloubení polibku.. Byl na tom stejně nebo snad jinak? Proto ještě předtím, než jsem se odtáhl od toho jemného polibku, jsem svým jazykem přejel po jeho spodním rtu. Ten Jiminům výraz, když jsem se odtáhl.. Neměl jsem ho vidět. Pootevřené rty, oči plné touhy, výraz štěněte, tělo, jakoby byl loutka.. Co to semnou kurva dělá?! Tohle není moc dobré..
"Tak znovu.. Chceš si ty úroky vybrat teď hned nebo si ještě dáš načas?"
Znovu jsem se rychle zeptal skrz zastuné zuby, aby jsem nemluvil jinak.
Jeho hlavu musím udržet nahoře, jeho pohled nesmí nikam jinam.







Jimin:

Držel jsem se ho a ignoroval svět kolem. Jeho ruce se okamžitě spustily kolem mého pasu a tím si mě přitáhl blíž k sobě. Sklonil hlavu k mému uchu, "Děje se něco?" zašeptal a v jeho hlase byla poznat víc zvědavost, než starost. To mi ale nevadilo.
Vlastně jsem vůbec nevěděl co teď cítím, co vlastně vůbec dělám. Zakroutil jsem hlavou a po chvilce jsem se odtáhl a podíval jsem se mu do tváře.
Přemýšlel jsem, co bych měl dělat, ale Yoongi byl rychlejší.
Sklonil se ke mně a zase se dotkl mých rtů. Líbal vážně dobře.
Tentokrát jsem byl uvolněný, v hlavě mi už neběhalo nic, měl jsem tam úplně prázdno.
Chvilku jsem čekal a pak jsem se mírně zapojil do polibku.
Opatrně a pomalinku, aby se něco nepokazilo. Yoongi mi naposledy přejel po spodním rtu a pak se odtáhl. Nechápal jsem proč a hodil jsem na něj nechápavý výraz.
"Tak znovu..Chceš si ty úroky vybrat hned teď, nebo si ještě dáš načas?" zeptal se rychle a jeho tvář při tom nic neříkala.
Díval jsem se mu do tváře a otevřel jsem pusu. Chtěl jsem něco říct, ale cítil jsem jak mě pálí oči.
A pak...jedna horká slza a za ní další. Moje tváře byly zmáčené.
Už jsem vážně chtěl něco říct, ale v tom jsem si všiml postavy, která stála v otevřených dveřích a opírala se o jejich trám.
Zatřásl jsem hlavou a vyděšeně jsem Yoongiho otočil tím směrem.
Poslední dobou jsem reagoval přehnaně, sám jsem to věděl, ale nemohl jsem s tím nic dělat.
Při představě že tohle všechno někdo viděl jsem zpanikařil.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

ANO! ŽIJEME! .. Zatím :D

Okay lidi, jako první se chci omluvit, že teď nevydávalo, ale prostě nebyl čas nějak na psaní >> Promintě T--T
Doufáme, že to tímhle dílem, kde je to tak trochu.. sladké.. napravíme :>

Snad se tohle nebude moct stávat, ale prostě.. Koneč školy, do toho naše věci.. Takže pak není nálada ani čas někdy.
Další díl by měl vyjít normálně v sobotu nebo v neděli ^^

Nu, ale tak pro se těšil? :'D


A koho teď zajímá, kdo je vlastně ta osoba, kterou Jimin viděl ve dveřích? Napadá vás někdo? Rodina? Pracující v klubu? Někdo koho jeden z nch zná?

Přejeme hezké čtení~! ♥